Jak mi starý šedivý voříšek Franta zachránil vztah s tátou a změnil pohled na vinu

Franta mi tehdy skočil do cesty přesně ve chvíli, kdy jsem za tmy v dešti zavírala branku od paneláku v Ostravě a v ruce držela igelitku s levnou paštikou z Tesca. Lekla jsem se, jak zablešený a zmáčený voříšek nečekaně zahrabal čumákem do mého lýtka – jeho srst byla studená, zašlá od bláta a ve vzduchu bylo cítit mokré listí i lehký pach krve, která mu crčela z roztrženého ucha. Jeho pohled byl prosebný, neuhlazeně lidský. Než jsem stačila něco říct, dveře se za mnou zabouchly a já stála v dešti, lapená mezi domem, kam už jsem nechtěla patřit, a tímhle ztraceným tvorem, který nevěděl, komu věřit.

Rok po tátově smrti jsem se v Ostravě dusila vlastní vinou i samotou. Táta se mnou přestal mluvit půl roku před infarktem, protože jsem mu odmítla půjčit peníze na opravu chaty. „Neumíš odpustit, to tě jednou zničí,“ vyčetl mi tenkrát přes telefon, a já od té chvíle nebyla schopná zvednout mu mobil, ani když volal naposled. Teď jsem žila v nájmu, kde psi nebyli povoleni, a na účtě mi zbylo sotva na topení. Frantu jsem nemohla vzít domů, ale když jsem mu sáhla na hrudník, cítila jsem, jak mu srdce běží splašeně a dech chraptí, jako by se bál, že každá sekunda může být ta poslední.

Přemýšlela jsem, jestli ho mám odvést na pohotovost, ale v noci v Ostravě jezdí tramvaje jen jednou za hodinu a na taxík jsem neměla. Nakonec jsme spolu seděli pod stříškou na zastávce, kolem voněl mokrý asfalt a studený vzduch, a já mu zkroušeně utřela krev z ucha papírovým kapesníkem. Hladil mě jeho těžký dech – ztížený bolestí, ale ne vzteklý. Najednou jsem cítila odpovědnost, která byla těžší než všechny moje výčitky. Nemohla jsem ho tam nechat, i když jsem věděla, že to znamená potíže.

Druhé rozhodnutí přišlo ráno. Naše správkyně v domě, paní Dvořáková, mě načapala, jak se Franta krčí pod schody. „Tady pejsci nesmí! Jestli to nahlásím, můžete letět z nájmu!“ řekla, a já cítila, jak mi krev stoupá do tváří. Ale místo omluvy jsem jí poprvé v životě řekla, že ať klidně volá policii, pejska prostě nevyhodím. V té chvíli mě popadl vztek na celý svět – na Dvořákovou, na tátu, na sebe. Už jsem neměla co ztratit.

Přesto jsem si musela najít řešení. Práci v nemocnici jsem měla na směny a Franta se bál zůstat sám, štěkal, až bouchali sousedi na zeď. V práci už mi jednou kvůli absenci pohrozili vyhazovem. Peníze na veterináře jsem si musela půjčit od bývalého manžela Petra, kterého jsem pět let neviděla a s nímž jsme se rozešli ve zlém. Petr se tvářil zdráhavě, ale když Frantu viděl, neřekl ani slovo, jen mi strčil pětistovku do kapsy. Zůstali jsme po vyšetření stát před ordinací, kde to páchlo dezinfekcí a mokrou srstí, a já cítila Frantovu horkou hlavu v dlaních, když mi Petr nečekaně navrhl, jestli bychom někdy nezašli všichni na procházku. Franta toho víc dokázal mezi mnou a Petrem za pár minut než roky rozpačitého mlčení.

Postupně jsem Frantu začala milovat, ačkoli jsem si to dlouho nechtěla přiznat. Jeho dech, těžký a drsný, mě uspával, když jsem nemohla v noci spát – pod dekou mi voněl do rukou teplou psí kůží a zbytkem šamponu z útulku. Ráno mě vítal, i když jsem si připadala bezcenná. Venku na ranních procházkách v sychravém listopadu jsme potkávali lidi, které jsem dřív ignorovala – sousedku Novotnou, která mu tajně nosila piškoty, nebo pána s černým labradorem, co mi poprvé řekl, že jsem „sympatická”. Díky Frantovi jsem se přestala bát pohledu do očí cizím lidem.

Jenže pak přišla další rána. Frantovi se v noci přitížilo, dusil se a nemohl chodit. Veterinářka řekla, že srdce už nevydrží další zimu. V čekárně, kde bylo cítit mýdlo a smutek, jsem Frantu objala – jeho srst na břiše voněla starým prádlem a jeho dech už byl slabý, jako by se bál rozloučit. Přemýšlela jsem, jestli jsem mu spíš neublížila tím, že jsem ho nenechala umřít už tehdy na ulici, ale v jeho očích byla pořád ta nevyslovená prosba po důvěře.

Rozhodla jsem se, že poslední týdny strávíme na chatě, kterou jsem kvůli tátovi roky nenáviděla. Zavolala jsem bratrovi, poprvé od pohřbu, a požádala ho, jestli by mi pomohl s topením a dřevem. Na chatě, kde bylo cítit zatuchlinu a staré dřevo, jsem Frantu držela pod dekou, poslouchala jeho zpomalený dech a poprvé za dlouho byla schopná odpustit tátovi i sobě. Když Franta poslední noc usínal, jeho srdce mi tlouklo v dlaních. Zemřel tiše, doma, mokrá srst voněla ztichlou nocí a v duši se mi rozlil klid, jaký jsem nikdy nepoznala.

Díky Frantovi jsem se musela rozhodnout, komu i čemu v životě dám druhou šanci. Někdy nevím, jestli je odpuštění slabost, nebo odvaha. Jak byste se rozhodli vy?