Jak jsem se snažila usmířit s tchyní, která mi už tři měsíce neodpovídá na zprávy

„Tak co, už ti zase psala?“ zeptal se mě Petr, když jsem v kuchyni nervózně mačkala mobil v ruce. Bylo pondělní ráno, venku pršelo a já už třetí měsíc čekala na odpověď od své tchyně, paní Jany. Vždycky byla trochu svérázná, ale nikdy mezi námi nebylo takové ticho. „Ne, pořád nic,“ odpověděla jsem tiše a snažila se, aby mi v hlase nebylo znát, jak moc mě to trápí. Petr jen pokrčil rameny a šel si udělat kafe. Věděla jsem, že ho to taky mrzí, ale jeho vztah s mámou byl vždycky komplikovaný.

Všechno to začalo v březnu, kdy jsme se rozhodli jet na dovolenou do Krkonoš. Byli jsme oba vyčerpaní z práce, děti měly jarní prázdniny a já už cítila, že pokud si neodpočinu, zblázním se. Petr mi tehdy řekl: „Hele, máma se zmínila, že by potřebovala nějaké peníze na novou koupelnu. Ale my jsme si tu dovolenou slíbili už dávno, ne?“ Přikývla jsem, protože jsem věděla, že na obojí prostě nemáme. Rozhodli jsme se, že tentokrát dáme přednost sobě a dětem.

Jenže když jsme se vrátili, čekalo nás ledové přijetí. Jana seděla v obýváku, ruce zkřížené na prsou, a sotva na nás pohlédla. „Tak jste si užili, co?“ pronesla sarkasticky. „To je dobře, že máte na dovolenou, když já tady žiju v těch starých kachličkách.“ Petr se snažil vysvětlit, že jsme prostě potřebovali vypnout, ale ona jen mávla rukou a odešla do kuchyně. Od té doby nám neodpovídá na zprávy, nebere telefony a když jsme jí chtěli navštívit, předstírala, že není doma.

Začala jsem si vyčítat, jestli jsme to opravdu neudělali špatně. Vždyť Jana nám tolikrát pomohla s hlídáním dětí, když jsme byli v práci, a nikdy si nestěžovala. Ale na druhou stranu, máme přece taky právo na svůj život, ne? Petr mi říkal, ať to neřeším, že máma je prostě taková, ale já jsem cítila, jak se mezi námi všemi staví neviditelná zeď. Děti se ptaly, proč babička nevolá, a já nevěděla, co jim mám říct.

Jednoho večera jsem se rozhodla, že to musím zkusit ještě jednou. Napsala jsem Janě dlouhou zprávu, kde jsem jí vysvětlila, jak moc si vážíme všeho, co pro nás udělala, a že nás mrzí, pokud jsme ji zklamali. Nabídla jsem, že jí s rekonstrukcí koupelny pomůžeme alespoň manuálně, když teď nemáme peníze navíc. Odpověď nepřišla.

Začala jsem se ptát kamarádek, co by dělaly na mém místě. „Hele, moje tchyně je taky na všechno citlivá. Musíš jí dát čas,“ radila mi Lenka. „A nebo jí prostě kup nějakou pěknou kytku a běž za ní. Třeba povolí.“ Jenže já jsem měla strach, že mě vyhodí hned ve dveřích. Petr byl čím dál víc otrávený. „Tohle je vydírání, Lucko. Nemůžeme přece pořád žít podle toho, co si máma myslí.“ Ale já jsem věděla, že to není tak jednoduché. V naší rodině se nikdy nic neřešilo otevřeně. Všechno se zametalo pod koberec, dokud to nebouchlo.

Jednou v sobotu jsem sebrala odvahu a vzala děti, že půjdeme za babičkou. Petr zůstal doma, prý na to nemá nervy. Cestou jsem si v hlavě opakovala, co jí řeknu. Koupila jsem velkou kytici růží a doufala, že to aspoň trochu změkčí. Když jsme zazvonili, chvíli bylo ticho. Pak se za dveřmi ozvaly kroky a Jana otevřela jen na řetízek. „Co chcete?“ zeptala se chladně. „Přišli jsme tě pozdravit, babi,“ pípla Anička. Jana se na ni podívala, v očích měla slzy, ale rychle je setřela. „Nemám čas,“ řekla a zabouchla dveře.

Děti byly zmatené, já jsem se cítila jako nejhorší člověk na světě. Cestou domů jsem brečela. Přemýšlela jsem, jestli jsme opravdu tak sobečtí, nebo jestli je Jana prostě uražená, že jsme jí nedali přednost před sebou. Večer jsem to všechno vyprávěla Petrovi. „Hele, Lucko, já už fakt nevím. Jestli jí to za to stojí, tak ať si klidně trucuje. My jsme rodina, máme právo žít i pro sebe.“ Ale já jsem věděla, že to není tak jednoduché. Jana je součástí našeho života, ať chceme nebo ne.

Začala jsem si všímat, že i děti jsou smutné. Anička přestala mluvit o babičce, Honzík se ptal, jestli jsme ji něčím naštvali. Snažila jsem se jim vysvětlit, že dospělí se někdy pohádají, ale že to neznamená, že se nemají rádi. Ale sama jsem tomu už skoro nevěřila.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Janiny sousedky, paní Novotné. „Lucko, nevíte, co se děje s Janou? Je nějaká smutná, pořád sedí doma a s nikým nemluví.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že možná nejde jen o peníze nebo dovolenou. Možná je Jana prostě sama, cítí se odstrčená a neví, jak nám to říct.

Rozhodla jsem se, že to nevzdám. Napsala jsem jí dopis. Ručně, na papír, jak to dělávala ona. Napsala jsem jí, že ji máme rádi, že nám chybí a že bychom byli rádi, kdyby nám odpustila. Přiložila jsem fotku dětí z dovolené a poprosila ji, ať se nám ozve. Dopis jsem hodila do schránky a čekala.

Uběhl týden, dva. Pořád nic. Pak jednoho dne zazvonil telefon. „Lucko?“ ozval se tichý hlas. „Můžu přijít na kafe?“ Byla to Jana. Srdce mi poskočilo radostí. Když přišla, byla hubenější, unavená, ale v očích měla něco, co jsem dlouho neviděla – smíření. Sedly jsme si ke stolu, děti jí skočily kolem krku a ona brečela. „Já vím, že jsem byla nespravedlivá,“ řekla tiše. „Ale měla jsem pocit, že už mě nepotřebujete. Že jsem jen na obtíž.“ Objala jsem ji a řekla, že to tak není. Že rodina je přece o tom, že si pomáháme, ale taky si umíme odpustit.

Od té doby se snažíme víc spolu mluvit. Není to dokonalé, někdy se zase pohádáme, ale už vím, že mlčení nic nevyřeší. Občas si říkám – kolik rodin se takhle trápí jen proto, že si neumí říct o pomoc nebo o odpuštění? Jak byste to řešili vy? Máte taky zkušenost s uraženou tchyní, nebo jsem v tom sama?