Jak jsem našla klid ve víře: Modlitba jako záchrana v rodinných bouřích

„Proč nikdy nemůžeš být jako Jana?“ slyším mámin hlas, ostrý jako břitva, když se vracím domů s trojkou z matematiky. Jana, moje starší sestra, je dokonalá. Vždycky byla. Všechno jí šlo samo – škola, sport, kluci, dokonce i vaření. Já jsem byla ta druhá, ta, která se musí snažit, ale stejně nikdy nestačí. Stojím v předsíni, v ruce svírám školní tašku a v očích mě pálí slzy. Táta jen mlčky sedí u stolu a listuje novinami, jako by se ho to netýkalo. Ale já vím, že i on si myslí to samé.

„Mami, já se snažím…“ šeptám, ale ona mě přeruší: „Snažit se nestačí, Markéto. Podívej se na Janu, ta nikdy nemusela nic dohánět.“ Jana se vynoří ze svého pokoje, v ruce drží diplom z okresního kola olympiády. Usměje se na mě, ale v jejím pohledu je něco, co mě bodne přímo do srdce – soucit smíšený s vítězstvím.

Takhle to bylo celé moje dětství. Každý úspěch mé sestry byl jako další hřebík do rakve mého sebevědomí. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že když se budu víc snažit, rodiče mě budou mít radši. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem selhávala. A čím víc jsem selhávala, tím víc jsem se uzavírala do sebe.

Na gymnáziu to bylo ještě horší. Jana už studovala medicínu v Praze a rodiče se chlubili každému sousedovi, že mají doma budoucí paní doktorku. Já jsem se potácela mezi průměrnými známkami a úzkostí, která mi svírala hrdlo pokaždé, když jsem měla jít domů. Večer jsem ležela v posteli, zírala do stropu a přemýšlela, jestli by si někdo všiml, kdybych prostě zmizela.

Jednoho dne, když jsem se vrátila domů po neúspěšné písemce z chemie, našla jsem mámu v kuchyni, jak pláče. Byla to první chvíle, kdy jsem ji viděla slabou. „Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně. „Jana… má problémy na koleji. Prý nezvládá tlak, je pořád nemocná,“ vzlykala máma. V tu chvíli jsem pocítila zvláštní směs úlevy a viny. Najednou nebyla dokonalá ani ona.

Začala jsem o tom přemýšlet. Možná jsme obě jen oběti stejných očekávání. Možná i Jana celou dobu bojovala, jen to uměla lépe skrývat. Ale jak se s tím vyrovnat?

Jednoho večera jsem se vydala na procházku do kostela. Nikdy jsem nebyla zvlášť věřící, ale něco mě tam táhlo. Sedla jsem si do lavice, zavřela oči a začala šeptem mluvit k Bohu. „Nevím, jestli mě slyšíš, ale já už nemůžu. Prosím, dej mi sílu.“ Slzy mi tekly po tvářích a já cítila, jak ze mě spadává tíha, kterou jsem nesla celé roky.

Od té doby jsem začala chodit do kostela pravidelně. Modlitba se stala mým útočištěm. Nešlo ani tak o to, jestli mě někdo slyší, ale o to, že jsem mohla všechno říct nahlas, bez strachu z odsouzení. Postupně jsem začala chápat, že moje hodnota nezávisí na tom, co si o mně myslí rodiče nebo kolik mám jedniček.

Jednou jsem sebrala odvahu a řekla Janě, co cítím. Seděly jsme spolu na lavičce v parku, bylo chladné podzimní odpoledne. „Víš, vždycky jsem ti záviděla. Myslela jsem si, že jsi dokonalá a že tě mají rodiče radši,“ přiznala jsem. Jana se na mě dlouze podívala a pak tiše řekla: „Já jsem ti záviděla tvoji odvahu. Vždycky jsi byla silnější, než si myslíš.“ V tu chvíli jsme obě pochopily, že jsme celý život bojovaly se stejnými démony, jen každá jinak.

Rodičům jsem nikdy nedokázala úplně odpustit, že nás srovnávali. Ale díky víře a modlitbě jsem se naučila přijímat sama sebe. Už nepotřebuji být jako Jana. Stačí mi být Markétou.

Někdy si večer, když sedím v tichu svého pokoje, položím otázku: Kolik z nás žije životy, které nám naplánovali jiní, místo abychom našli odvahu být sami sebou? Co byste udělali vy, kdybyste mohli začít znovu?