Dnes už vím, že věk neurčuje naši hodnotu: Příběh knihovnice Jitky po odchodu do důchodu

„Jitko, už jsi zase vzhůru tak brzy? Vždyť je teprve půl šesté,“ ozvalo se z ložnice, kde se můj manžel František ještě převaloval pod peřinou. Seděla jsem v kuchyni, ruce obtočené kolem hrnku s čajem, a dívala se z okna na probouzející se pražské sídliště. Bylo to už třetí ráno, co jsem se vzbudila bez budíku, bez povinnosti vstát do práce, bez jediného důvodu, proč se vlastně oblékat.

Celý život jsem byla knihovnice. Čtyřicet dva let jsem chodila do stejné knihovny na Jižním Městě. Znala jsem každou polici, každou knihu, každého čtenáře. Děti, které jsem učila hledat pohádky, už dnes vodí do knihovny své vlastní potomky. Milovala jsem ten svět – vůni papíru, šustění stránek, tiché rozhovory mezi regály. A najednou… ticho. Prázdno.

„Co budeš dneska dělat?“ zeptal se František, když si sedal ke stolu. Pokrčila jsem rameny. „Možná půjdu na procházku. Nebo něco uvařím.“ Ale v duchu jsem věděla, že mě nic z toho nenaplňuje. Dřív jsem měla svůj rytmus, smysl, pocit, že jsem užitečná. Teď jsem měla pocit, že jsem jen stínem sama sebe.

Dcera Lenka mi volala každý týden, ale vždycky to byly jen krátké hovory mezi její prací a starostmi o děti. „Mami, všechno v pořádku? Potřebuješ něco?“ ptala se, ale já vždycky odpovídala, že ne, že všechno zvládám. Nechtěla jsem být na obtíž. Ale pravda byla, že jsem se cítila zbytečná.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že půjdu do knihovny jako čtenářka. Bylo zvláštní stát na druhé straně pultu. Nová knihovnice, mladá slečna s barevnými vlasy, mě ani nepoznala. „Můžu vám nějak pomoci?“ zeptala se zdvořile. „Ne, děkuji, jen se rozhlížím,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi svírá hrdlo. Procházela jsem mezi regály, hladila hřbety knih, které jsem kdysi sama zařazovala. Najednou jsem zaslechla známý hlas. „Paní Jitko! Vy jste zpátky?“ Byla to paní Novotná, jedna z věrných čtenářek. „To už tu nepracujete? To je škoda, vždycky jste mi poradila tu nejlepší knížku.“ Usmála jsem se, ale v očích mě pálily slzy.

Cestou domů jsem přemýšlela, jestli má můj život ještě nějaký smysl. František byl spokojený – měl svůj křížovkářský klub, občas šel na pivo s kamarády. Ale já? Kdo jsem, když nejsem knihovnice?

Začala jsem si psát deník. Každé ráno jsem si zapisovala, co cítím, co mě trápí, na co myslím. Bylo to jako terapie. Jednou jsem napsala: „Bojím se, že už nikdy nebudu nikomu chybět. Že už nikdy nebudu potřebná.“

Jednoho dne mi zavolala sousedka paní Hrdličková. „Jitko, slyšela jsem, že už nepracujete. Nechtěla byste nám pomáhat s dětským čtenářským klubem v komunitním centru? Máme málo dobrovolníků a vy jste přece s dětmi vždycky uměla.“ Nejprve jsem váhala. Co když už to neumím? Co když mě děti nebudou poslouchat? Ale nakonec jsem souhlasila.

První setkání bylo rozpačité. Děti byly hlučné, neposedné, některé se smály, že jsem „babička z knihovny“. Ale když jsem jim začala číst pohádku o Honzovi, najednou ztichly. Dívaly se na mě s otevřenou pusou, smály se, když jsem měnila hlasy postav. Po hodině za mnou přišla malá Anička a řekla: „Paní Jitko, přijdete zase?“ V tu chvíli jsem pocítila něco, co jsem dlouho neznala – radost.

Začala jsem chodit do komunitního centra pravidelně. Pomáhala jsem dětem s domácími úkoly, četla jim, povídala si s nimi o knihách. Najednou jsem měla zase důvod vstávat ráno z postele. František se smál: „Ty jsi snad aktivnější než za mlada!“ A měl pravdu.

Jednou večer, když jsme s Lenkou seděly u kávy, se mě zeptala: „Mami, jak se vlastně cítíš v důchodu? Nebojíš se, že už nejsi potřebná?“ Podívala jsem se na ni a poprvé jsem řekla pravdu: „Bála jsem se. Hodně. Ale dnes už vím, že to není o věku. Každý může být užitečný, když najde, kde je potřeba. Já jsem to místo našla mezi dětmi, které potřebují někoho, kdo jim naslouchá a věří v ně.“

Dnes už se nebojím stáří. Bojím se jen toho, že bych zůstala stát na místě a přestala hledat nové cesty. Každý den je nová příležitost být někomu užitečná. A možná právě to je smysl života.

Co si o tom myslíte vy? Máte taky někdy pocit, že už nejste potřební? Nebo jste našli svůj nový smysl, když se všechno změnilo?