Děti nejsou květiny – samy nevyrostou: Moje sestra, její lhostejnost a rodinná katastrofa

„Proč se do toho pořád pleteš, Martino? To nejsou tvoje děti!“ Lenčin hlas se rozléhal kuchyní, zatímco já stála u dřezu s rukama ponořenýma v horké vodě a snažila se zadržet slzy. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet a v bytě bylo dusno, jako by se i vzduch bál nadechnout. „Někdo se do toho musí plést, když ty na ně kašleš!“ vyhrkla jsem, aniž bych si to pořádně rozmyslela. Věděla jsem, že tohle je bod, odkud už není návratu.

Lenka se na mě podívala s takovou nenávistí, že jsem na okamžik zalitovala, že jsem vůbec začala. Ale pak jsem si vzpomněla na včerejší večer, kdy jsem našla malou Aničku, její dceru, jak sedí sama v předsíni, v pyžamu a s uplakanýma očima, protože maminka zase zapomněla, že slíbila pohádku na dobrou noc. A na Tomáška, který už ve svých devíti letech umí sám uvařit těstoviny, protože jinak by měl hlad. To nebyly jednorázové případy. Bylo to něco, co se vleklo roky, a já už to nemohla dál snášet.

Lenka byla vždycky jiná. Už na základce byla ta, co se nikdy o nic moc nestarala, všechno jí bylo jedno. Když se jí narodila první dcera, naši rodiče byli nadšení, ale já jsem v jejích očích viděla strach a nechuť. „Děti nejsou květiny, samy nevyrostou,“ říkala naše babička, když jsme byly malé. Ale Lenka jako by tuhle větu nikdy neslyšela.

Rodiče dělali, že nic nevidí. „Lenka to má těžké, je sama na dvě děti, musíme jí pomoct,“ říkala máma, ale pomoc znamenala, že jsme my ostatní dělali všechno za ni. Já brala děti na hřiště, táta je vozil na kroužky, máma jim vařila. Lenka seděla doma, koukala do mobilu nebo si šla lehnout. Když jsem se jí zeptala, jestli je v pořádku, odsekla, že je unavená a ať ji necháme být.

Jednou jsem přišla k nim domů a našla Tomáška, jak sedí u stolu a píše úkoly. „Kde je mamka?“ zeptala jsem se. Pokrčil rameny. „Nevím. Asi spí.“ V lednici nebylo nic k jídlu, v obýváku nepořádek, na zemi rozházené hračky a špinavé prádlo. Anička seděla v koutě a kreslila si na papír. Když mě uviděla, rozběhla se ke mně a objala mě kolem pasu. „Teto, budeš tu dneska spát?“ zeptala se s nadějí v hlase. V tu chvíli jsem si uvědomila, že pro ty děti jsem víc máma než jejich vlastní matka.

Zkoušela jsem s Lenkou mluvit. „Lenko, ty děti tě potřebují. Nemůžeš je pořád nechávat samotné.“ Jenže ona se jen zasmála. „Ty jsi vždycky byla ta dokonalá, co všechno zvládne. Já na to prostě nemám, no. Tak si je vezmi, když jsi tak chytrá.“ Ta slova mě bodla do srdce. Nešlo o to, že bych chtěla být lepší než ona. Jen jsem chtěla, aby její děti měly mámu, kterou si zaslouží.

Jednou jsem to už nevydržela a zavolala mámě. „Musíme s tím něco dělat. Takhle to nejde dál.“ Máma se rozplakala. „Já vím, Martino. Ale co máme dělat? Vždyť je to naše dcera.“ Táta jen mlčel a díval se z okna. Všichni jsme byli uvěznění v kruhu mlčení a strachu, že když něco řekneme nahlas, rozpadne se celá rodina.

Ale ono se to rozpadalo i tak. Tomášek začal být uzavřený, ve škole měl problémy, učitelka mi volala, že je smutný a nekomunikuje. Anička se počůrávala, když měla jít spát. Lenka si našla nového přítele, který k nim chodil jen večer, a děti posílala spát dřív, aby „měly klid“. Když jsem to řekla rodičům, máma se rozplakala ještě víc. „Já už nevím, co dělat, Martino. Bojím se, že když na ni zatlačíme, odejde a už ji nikdy neuvidíme.“

Jednoho dne mi volala Aniččina učitelka. „Paní Novotná, mohla byste přijít do školy? Anička je poslední dobou hodně smutná, často pláče a říká, že se bojí být doma.“ Seděla jsem v ředitelně a poslouchala, jak mi paní učitelka popisuje, že Anička je často hladová, nemá svačinu, chodí v špinavém oblečení. „Víte, musím to nahlásit sociálce. Je mi to líto, ale už to nejde jinak.“

Když jsem to řekla doma, máma se zhroutila. „Tohle je konec. Sociálka nám vezme děti, Lenka se zblázní.“ Táta jen seděl a mlčel. Já jsem věděla, že už není cesty zpět. Když přišli sociální pracovníci, Lenka na mě křičela, že jsem jí zničila život. „Jsi spokojená? Teď už jsi opravdu lepší než já!“ Její slova mě bolela, ale když jsem viděla, jak Anička drží Tomáška za ruku a dívá se na mě s prosbou v očích, věděla jsem, že jsem udělala správnou věc.

Rodiče se mnou několik týdnů nemluvili. Lenka mi posílala nenávistné zprávy. Děti byly na čas u pěstounů, ale nakonec je svěřili do mé péče. Bylo to těžké, ale poprvé jsem viděla, jak se Anička směje a Tomášek mě obejme, když přijdu domů z práce. Lenka se odstěhovala, prý začíná nový život. Nevím, jestli jí někdy odpustím, ale vím, že jsem nemohla mlčet.

Někdy v noci přemýšlím, jestli jsem mohla udělat něco jinak. Jestli jsem měla být trpělivější, nebo naopak ráznější už dřív. Ale pak slyším Aničku, jak mi šeptá: „Teto, mám tě ráda,“ a vím, že jsem neměla na výběr.

Co byste udělali vy? Mlčeli byste, nebo byste zasáhli, i když by to znamenalo rozpad rodiny? Je mlčení opravdu menší zlo než pravda?