Dcera mě na narozeniny nepozvala. Jsem opravdu tak špatná matka?

„Takže letos zase nic?“ šeptám do ticha svého bytu, když na mobilu marně hledám zprávu od Mariky. Její narozeniny jsou dnes. Vždycky jsem jí pekla dort, i když byla malá, i když byla puberťačka a házela po mně polštářem, že nechce žádné trapné oslavy. Teď je jí třicet čtyři a já už třetí rok čekám na pozvání, které nikdy nepřijde.

Sedím u kuchyňského stolu, kde se ještě drží vůně ranní kávy, a dívám se na starou fotku – Marika v růžových šatech, já za ní s rukama na jejích ramenou. Usmíváme se. Kde se to všechno pokazilo? Kdy jsem se stala tou matkou, kterou vlastní dcera nechce ani vidět?

Telefon mlčí. V hlavě mi běží výčitky jako rozbitý gramofon. Možná jsem byla moc přísná, když byla malá. Možná jsem ji dusila svými radami, když si našla prvního kluka. Možná jsem měla víc mlčet, když se rozhodla odstěhovat do Prahy za prací. Ale copak to nebylo všechno jen proto, že jsem ji chtěla ochránit?

„Mami, já už nejsem dítě!“ křičela na mě tehdy v předsíni, kufr v jedné ruce, v druhé klíče od bytu. „Pořád mi říkáš, co mám dělat! Já chci žít po svém!“

A já? Já jsem jen stála a brečela. Neuměla jsem jí říct, že mám strach. Že od té doby, co mi umřel manžel, je ona to jediné, co mi zbylo.

Teď je ticho. Jen tikot hodin a moje myšlenky. Tři roky bez práce – kdo by chtěl šedesátiletou ženskou do kanceláře? Dřív jsem byla pyšná účetní v místní firmě. Teď mě znají jenom na úřadu práce a v lékárně. Peněz je málo, ale samota bolí víc než prázdná peněženka.

Zkoušela jsem Marice volat. Někdy zvedne telefon, ale její hlas je chladný jako ledová sprcha.

„Ahoj mami… Promiň, mám teď moc práce.“

„Mariko, chtěla jsem jen…“

„Fakt nemůžu mluvit. Zavolám ti později.“

Nezavolá. Nikdy nezavolá.

Začala jsem psát dopisy. Staromódní papír s modrými linkami, moje písmo už není tak pevné jako dřív. Vždycky je začnu slovy: Milá Mariko… Ale nikdy je neposílám. Leží v šuplíku pod utěrkami – jako moje nevyřčená láska.

Dnes je její narozeniny. Měla bych jí aspoň napsat SMS? Nebo je to už zbytečné? Co když ji tím jen otravuju? Co když mě opravdu nenávidí?

Vzpomínám na poslední hádku před třemi lety. Byla jsem zoufalá z toho, že přišla o práci a ona mi řekla: „Mami, nemůžeš pořád čekat, že tě někdo zachrání! Musíš se naučit být sama.“

Ale jak? Jak se to dělá po čtyřiceti letech manželství a mateřství?

Sousedka paní Novotná mi říká: „Alenko, neber si to tak. Děti jsou dneska jiné. Mají svůj svět.“ Ale copak já nechci být součástí jejího světa? Copak je špatné chtít slyšet její hlas?

Odpoledne jdu do obchodu koupit si něco sladkého – aspoň malý dortík pro sebe. U pokladny potkám starého známého, pana Dvořáka.

„Aleno, jak se má Marika?“ ptá se mile.

„Dobře,“ zalžu automaticky a rychle změním téma.

Doma sedím u stolu s dortíkem a zapaluji svíčku – pro ni i pro sebe. Přemýšlím: Kdybych mohla vrátit čas, co bych udělala jinak? Měla bych jí víc naslouchat? Měla bych ji víc pustit k sobě?

Večer mi přijde SMS od Mariky: „Díky za přání. Mám teď hodně práce.“

To je všechno. Dvě věty místo objetí.

Rozpláču se. Ne kvůli sobě – kvůli nám oběma. Protože vím, že někde hluboko uvnitř mě pořád miluje. Jen jsme si postavily mezi sebou zeď z nepochopení a bolesti.

Přemýšlím, jestli mám ještě sílu tu zeď bourat. Jestli má smysl psát další dopis nebo zkusit zavolat znovu.

Možná nejsem dokonalá matka. Ale pořád jsem její máma.

A tak se ptám sama sebe i vás: Má smysl bojovat o vztah s dítětem, když už vás nechce pustit do svého života? Nebo je lepší vzdát to a chránit si vlastní srdce před dalším zklamáním?