Nikdy jsem nebyla opravdová babička – a teď jsem najednou ta špatná?

„Mami, potřebuju tě. Prosím.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co jsem položila telefon. Bylo to poprvé za šest let, co mi moje snacha Jana zavolala s prosbou. Šest let jsem byla v jejich životě jen okrajově – pozvánka na narozeniny vnuka Matýska přišla vždycky až na poslední chvíli, fotky z dovolených jsem vídala jen na Facebooku. Nikdy jsem nebyla opravdová babička. A teď, když Jana potřebuje hlídání, mám být najednou rodina?

Sedím v kuchyni u stolu a dívám se na starou fotku, kde držím Matýska v náručí. Bylo mu tehdy půl roku. Usmíval se na mě bezzubým úsměvem a já měla pocit, že začíná něco krásného. Jenže pak přišly první neshody. „Prosím tě, nedávej mu tolik sladkostí,“ napomínala mě Jana pokaždé, když jsem přinesla čokoládu. „On je na to citlivý.“

Můj syn Tomáš se vždycky jen usmíval a snažil se situaci odlehčit. „Mami, víš, jak to Jana myslí. Chce pro Matýska to nejlepší.“ Ale já jsem cítila, že mě odstrkují. Že nejsem dost dobrá babička podle jejich představ.

Jednou jsem přišla neohlášeně na návštěvu. Chtěla jsem Matýska překvapit novým plyšákem. Jana mi otevřela dveře jen na škvírku. „Promiň, dneska se to nehodí. Máme program.“ Její pohled byl chladný jako led. Odešla jsem domů a brečela do polštáře.

Od té doby jsem se stáhla. Přestala jsem volat, přestala jsem nabízet pomoc. Když mi Tomáš zavolal, mluvili jsme jen o počasí nebo o práci. O Matýskovi skoro nikdy.

A teď? Najednou mám být ta, která zachrání situaci? Jana je nemocná, Tomáš má službu v nemocnici a Matýsek nemá kam jít. „Prosím tě, mami, můžeš ho vzít na pár dní k sobě?“ ptal se Tomáš do telefonu s hlasem plným zoufalství.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ odpověděla jsem tiše. „Matýsek mě skoro nezná.“

„Ale jsi jeho babička!“ vykřikl Tomáš až příliš hlasitě. „Potřebujeme tě.“

Seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela. V hlavě mi běžely všechny ty roky odcizení. Vzpomněla jsem si na maminku, jak mi říkávala: „Rodina je to nejdůležitější.“ Ale co když rodina nechce přijmout mě?

Druhý den ráno zazvonil zvonek. Za dveřmi stál Tomáš s Matýskem za ruku. Kluk se schovával za jeho nohama a díval se na mě velkýma očima.

„Ahoj babi,“ řekl nesměle.

„Ahoj Matýsku,“ usmála jsem se a snažila se potlačit slzy.

Tomáš mi podal batůžek a rychle vysvětloval: „Jana má horečku, já musím do práce. Omlouvám se, že to je tak narychlo.“

Zůstali jsme s Matýskem sami. Seděli jsme naproti sobě u stolu a mlčeli.

„Chceš kakao?“ zeptala jsem se.

Přikývl.

Když jsem mu podávala hrnek, všimla jsem si, jak má ruce sevřené v pěstičky. Byl nervózní stejně jako já.

„Víš, že když jsi byl malý, nosila jsem tě v náručí a zpívala ti ukolébavky?“ zkusila jsem navázat rozhovor.

Matýsek se na mě podíval a trochu se pousmál. „Maminka říká, že zpíváš moc hezky.“

To bylo poprvé za dlouhou dobu, co jsem cítila naději.

Během těch několika dnů jsme si s Matýskem našli k sobě cestu. Stavěli jsme z lega, pekli bábovku a večer jsme si četli pohádky. Smál se mým vtipům a dokonce mi jednou řekl: „Babičko, ty jsi fakt legrační.“

Ale pak přišel večer před Janiným návratem. Seděla jsem v obýváku a slyšela Matýska plakat v posteli.

„Co se děje?“ sedla jsem si k němu.

„Já nechci domů,“ vzlykal tiše. „U tebe je to hezký.“

Objala jsem ho a slíbila mu, že ho budu navštěvovat častěji.

Když si pro něj Jana přišla, byla bledá a unavená. Poděkovala mi bez jediného úsměvu.

„Doufám, že jste mu nedávala sladkosti,“ řekla hned mezi dveřmi.

Chtěla jsem jí říct tolik věcí – o tom, jak moc mě bolelo být odstrčená, jak moc bych chtěla být součástí jejich života. Ale místo toho jsem jen přikývla.

Večer mi Tomáš napsal zprávu: „Děkuju ti za všechno, mami.“

Sedím teď u stolu s prázdným hrníčkem od kakaa a přemýšlím: Proč je někdy tak těžké být rodinou? Proč si navzájem tolik ubližujeme místo toho, abychom si pomáhali? Co bych měla udělat jinak?

Možná nejsem dokonalá babička podle Janiných představ. Ale pořád věřím, že rodina má šanci na smíření – pokud o to budou stát všichni.