Můj manžel tráví všechen čas se svou dcerou z prvního manželství. Náš syn a já jsme pro něj jako vzduch.

„Zase jdeš za Terezkou?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem to stihla zastavit. Stála jsem ve dveřích kuchyně, ruce mokré od mytí nádobí, a sledovala, jak si Petr obléká bundu. Našeho tříletého syna Matyáška jsem držela na ruce, protože už zase plakal, že táta odchází.

Petr se na mě podíval tím unaveným pohledem, který poslední dobou vídám čím dál častěji. „Terezka mě teď potřebuje. Je jí dvanáct a má to těžké. Snažím se být dobrý táta pro oba, ale ona je v citlivém věku.“

„A Matyáš? Ten tě nepotřebuje? Vždyť jsi mě přemlouval, abychom měli dítě! A teď…“ Hlas se mi zlomil. Věděla jsem, že to není fér, ale nemohla jsem si pomoct. Každý víkend, každé odpoledne po práci – Petr byl s Terezkou. S námi byl jen fyzicky přítomen, duchem někde jinde.

Petr si povzdechl a pohladil Matyáška po vlasech. „Až bude větší, bude to jiné. Teď je ještě malý, stejně si mě moc neužije. Ale Terezka… její máma má nového přítele a ona se v tom ztrácí. Nechci ji nechat samotnou.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Když jsme se s Petrem poznali, byl upřímný – rozvedený, má dceru. Věděla jsem to. Ale nikdy mě nenapadlo, že budu stát na druhé koleji. Že budu žárlit na dítě.

Večer jsem seděla u stolu a sledovala Matyáška, jak si hraje s autíčky. Byli jsme doma sami. Zase. V televizi běžely zprávy o rozvodovosti v Česku a já si říkala, jestli k nim taky jednou přibudeme.

Telefon zazvonil. Byla to moje máma. „Jak se máte?“ ptala se mile.

„Jako vždycky… Petr je u Terezky.“

Chvíli bylo ticho. Pak máma řekla: „Víš, že to není jednoduché. Ale nesmíš dovolit, aby tě to zničilo.“

„Ale co mám dělat? Připadám si jako chůva vlastního dítěte a Petr je jen návštěvník.“

„Promluv si s ním. Opravdu vážně. Nejen výčitky.“

Jenže já už tolikrát začala a vždycky to skončilo hádkou nebo jeho slibem, že se to zlepší. Nikdy se nic nezměnilo.

Další den přišel Petr domů pozdě večer. Matyáš už spal. Sedla jsem si naproti němu ke stolu.

„Petr, takhle to dál nejde,“ začala jsem tiše.

Zvedl oči od mobilu. „Co zase?“

„Náš syn tě skoro nezná! Já… já už nevím, jak ti říct, že mě to bolí.“

Petr mlčel. Pak řekl: „Ty nikdy nepochopíš, jaké to je mít dítě z rozvodu. Snažím se být spravedlivý.“

„Ale nejsi! Jsi spravedlivý k Terezce, ale na nás zapomínáš.“

Petr vstal a odešel do ložnice. Slyšela jsem, jak za sebou zavřel dveře.

Další týdny byly jako přes kopírák. Petr s Terezkou na výletě v ZOO, Petr s Terezkou v kině, Petr s Terezkou na kolech… Někdy nás vzal s sebou, ale bylo jasné, že jsme jen do počtu.

Jednou večer přišla Terezka k nám domů. Seděla u stolu a mlčela. Matyáš ji pozoroval velkýma očima.

„Terezko,“ řekla jsem opatrně, „jak se máš?“

Pokrčila rameny. „Máma pořád řeší toho svýho nového chlapa.“

Petr ji objal kolem ramen a já cítila bodnutí v hrudi.

Po večeři šla Terezka do pokoje a Petr za ní. Zůstala jsem s Matyášem sama v kuchyni.

„Mami, kde je táta?“ zeptal se tiše.

„Je s Terezkou,“ odpověděla jsem a snažila se usmát.

Matyáš sklopil oči a začal si kreslit.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a přemýšlela: Co když je chyba ve mně? Co když bych měla být trpělivější? Ale proč mám pocit, že žiju život někoho jiného?

Jednoho dne přišla zpráva ze školky: Matyáš měl konflikt s jiným dítětem kvůli tomu, že „nemá tátu“. Slzy mi tekly po tváři, když jsem četla poznámku učitelky.

Večer jsem to Petrovi ukázala.

„To není možné,“ řekl nevěřícně.

„Je to možné! Protože tu nejsi! Matyáš tě potřebuje stejně jako Terezka!“

Poprvé vypadal opravdu zaskočeně. Sedl si ke mně a dlouho mlčel.

„Možná… možná jsem to přehnal,“ přiznal nakonec tiše.

„Nechci být jen tvá druhá rodina,“ řekla jsem zlomeně.

Petr mi slíbil změnu. Začal chodit s Matyášem na hřiště, občas jsme šli všichni společně na výlet – i s Terezkou. Nebylo to dokonalé, ale aspoň jsme byli spolu.

Někdy mám stále pocit, že jsme pro Petra jen kulisa k jeho pocitu viny vůči Terezce. Ale snažím se věřit, že rodina může být i o hledání rovnováhy.

Občas si kladu otázku: Je možné být šťastná ve stínu minulosti svého partnera? Nebo je lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?