Když mě fena z ulice donutila přestat utíkat před vyhořením

Táhla jsem se po mokrém chodníku na pražském sídlišti, prsty zkřehlé a lepkavé od krve, kterou mi vyrvala z dlaně přetržená šňůra. Fena mi zmizela za rohem u večerky, kde to páchlo rozlitým pivem a starým olejem z fritovacího hrnce. Slyšela jsem jen její drápy na betonu a svůj vlastní dech, krátký a trhaný. Když jsem doběhla na přechod, zahučelo kolem auto a někde v dálce se rozsvítily modré majáky. Nevěděla jsem, jestli utíká přede mnou, nebo rovnou pod kola.

Ještě před pár měsíci bych řekla, že psi nejsou pro mě. Že nemám čas, že mám práci, že se sotva udržím na nohou. Dělala jsem účetní v malé stavební firmě na Žižkově. Všechno bylo na mně, uzávěrky, faktury, upomínky, a k tomu nekonečné telefonáty s dodavateli. Když přišly nové zálohy na energie, šéf jen pokrčil rameny a řekl, ať to nějak „vymyslím“. Vymýšlela jsem to já, vymýšlela jsem to doma, vymýšlela jsem to v noci.

Vyhoření není dramatické, aspoň ne na začátku. Je to spíš jako zatuchlý zápach ve výtahu, který si nejdřív ani neuvědomíte. A pak najednou cítíte jen to. Ráno jsem vstávala s pocitem, že mám v hrudi kámen. Večer jsem usínala v oblečení, protože jsem neměla sílu se převléknout. V bytě v nájmu to páchlo prachem z radiátoru a studenou kávou, kterou jsem nechávala na stole. Všechno bylo šedé, včetně mě.

Fena se objevila jednou v listopadu, když jsem šla z práce na tramvaj. Mrholilo, vítr mi tlačil vodu do očí a na zastávce stála fronta lidí s mokrými kapucemi. U popelnic u Lidlu se krčila malá, drátosrstá, rezavohnědá fena s bílou špičkou ocasu. Nebyla to žádná konkrétní rasa, spíš takový tvrdohlavý kříženec. Měla na krku utržený kus provazu a v očích něco jako výzvu.

Šla jsem kolem. Upřímně, chtěla jsem jít kolem. Byla jsem unavená a na účtu mi po zaplacení nájmu a záloh zůstávalo pár tisíc. Jenže ona se zvedla a šla za mnou. Ne prosícím způsobem, spíš jako kdyby se rozhodla, že patřím k ní. Když jsem zastavila, zastavila taky. Když jsem se rozběhla k tramvaji, rozběhla se vedle mě.

První nevratné rozhodnutí přišlo ještě ten den. V tramvaji číslo 9 jsem ji nemohla mít. Řidič by mě vyhodil a já už jsem neměla sílu se hádat. Tak jsem vystoupila o dvě zastávky dřív a šla pěšky domů, v dešti, s fenkou, která se ke mně lepila bokem a občas se mi dotkla mokrým čenichem lýtka. Bylo to zvláštní, ten dotek byl teplý a živý. Poprvé po dlouhé době jsem cítila něco jiného než vlastní napětí.

Doma jsem zavřela dveře a hned mě praštil do nosu pach mokré srsti smíchaný s mým zatuchlým bytem. Fena se oklepala a kapky mi postříkaly kalhoty. Vztekle jsem sykla, protože jsem si představila špínu na podlaze a kauci, kterou mi majitel bytu nemusí vrátit. A pak jsem si všimla, jak se jí třesou nohy. Byla vyhublá, žebra šla spočítat. Když jsem jí položila ruku na bok, cítila jsem pod prsty rychlý tlukot srdce. Dýchala mělce, jako by se bála zabrat místo.

Neměla jsem pro ni nic. Žádné granule, žádnou misku. Šla jsem dolů do večerky a koupila nejlevnější konzervu a rohlíky. Vrátila jsem se a ona seděla u dveří, jako by hlídala, že neodejdu. Když jedla, ozývalo se mlaskání a její dech se uklidnil. Sedla jsem si vedle ní na lino, studené pod koleny, a opřela se o skříň. V tu chvíli jsem si přiznala, že už nejsem sama v tom bytě. A že to nejde vzít zpátky.

Další den jsem měla jít do práce. Jenže jsem nevěděla, co s ní. Majitel v nájemní smlouvě psy zakazoval. Bála jsem se, že mi dá výpověď. A hlavně, fena neměla čip, aspoň jsem si to myslela, a mohla někomu patřit. Druhé nevratné rozhodnutí přišlo s ranním budíkem. Nešla jsem do práce. Zavolala jsem šéfovi, že je mi zle. Lhala jsem, ale hlas se mi třásl tak, že tomu možná věřil.

Šla jsem s ní na veterinární kliniku na Vinohradech. V čekárně to páchlo dezinfekcí a mokrými bundami. Bylo tam plno, lidé drželi přepravky, kočky mňoukaly. Fena se mi tiskla k nohám, cítila jsem její teplo přes kalhoty. Veterinářka, paní doktorka Šimečková, jí přejela čtečkou po krku. Píp. Čip měla. A v systému bylo jméno: Róza. Majitel: Tomáš Konečný. Adresa: Praha 10.

V tu chvíli se mi zatmělo. Chtěla jsem ji. Už jsem ji chtěla tak, že mě to vyděsilo. A přitom jsem věděla, že ji musím vrátit. Zavolala jsem na číslo v registru. Ozval se unavený mužský hlas. Řekl jen: „Díky. Já… já ji hledám týden.“

Když přijel, byl to chlap kolem čtyřicítky, v pracovní bundě, ruce od omítky. Neplakal, ale když si Rózu vzal, viděla jsem, jak se mu stáhla čelist. Róza se mu nejdřív vytrhla a vrátila se ke mně. Strčila mi hlavu do dlaně, jako by mi to chtěla otisknout. Tomáš se na mě podíval a řekl: „Ona si vybírá. Já ji vzal z útulku po rozvodu. A teď… nevím, jestli to dávám.“

Tohle byla ta chvíle, kdy pes ovlivnil vztah, který jsem vůbec nečekala. Nešlo o romantiku. Šlo o to, že jsem poprvé po dlouhé době mluvila s cizím člověkem bez masky. Řekla jsem mu pravdu. Že jsem vyčerpaná, že ráno zvracím stresem, že se bojím otevřít email. Tomáš jen přikývl, jako by to znal. Nabídl mi, že se můžeme střídat na venčení, než se to u něj doma srovná. Znělo to šíleně. Ale Róza mezi námi stála jako rozhodčí.

Začali jsme se vídat na procházkách. Róza milovala park u Gutovky, kde to vonělo mokrým listím a kouřem z nedalekých komínů. Byla zima, vzduch štípal v nose a občas se na chodníku držel tenký led. Róza běhala, ale vždycky se vracela. Když jsem se zastavila, položila mi tlapu na botu. Ten tlak byl pevný, jako připomínka, že tady mám být.

Jenže logistika byla peklo. Tomáš dělal na stavbách a měl směny od rána. Já měla uzávěrky. Někdy jsme si předávali Rózu u metra Strašnická, mezi lidmi, co spěchali. Jednou mi šéf v práci řekl, že pokud ještě jednou „onemocním“, mám si hledat něco jiného. A doma mi majitel bytu napsal, že si stěžují sousedi na štěkání. Neštěkala, ale bála jsem se, že mě vyhodí. Začala jsem hledat jiný nájem. S psem to bylo dražší a nabídky mizely rychle.

Třetí nevratné rozhodnutí přišlo, když Róza jednoho večera začala kulhat. Vůbec jsem to nečekala. Šli jsme po chodníku, foukal ledový vítr a z dálky bylo slyšet tramvaje. Najednou si sedla a odmítala vstát. Když jsem jí sáhla na tlapku, cukla a vydechla krátce, bolestivě. Její dech mi hřál prsty. Odnesla jsem ji v náručí domů. Byla těžší, než vypadala, a moje ruce se třásly námahou.

Na pohotovosti na veterině mi řekli, že má zánět v kloubu a potřebuje léky a klid. Účet byl skoro čtyři tisíce. Stála jsem u pultu, v kapse dvě karty, obě skoro na limitu. V hlavě mi jelo, že to nezaplatím. A zároveň jsem věděla, že ji nemůžu nechat trpět. Zaplatila jsem. A druhý den jsem podala výpověď.

Bylo to šílené, neměla jsem nic jistého. Ale uvědomila jsem si, že když zůstanu, skončím jednou ráno na zemi v koupelně, a nikdo si toho nevšimne. Róza by si toho všimla. To byla ta nejtvrdší pravda.

S výpovědí přišla další rána. Pojišťovna mi zamítla žádost o lázně, které mi doporučil praktický lékař kvůli vyčerpání. Prý „není indikace“. Seděla jsem v čekárně u doktora, páchlo to tam starým linoleem a mentolovou mastí, a měla jsem chuť křičet. Róza čekala venku s Tomášem. Když jsem vyšla, okamžitě ke mně přiběhla. Opřela se mi o kolena a já cítila její teplo skrz kabát. Doktor mi řekl, ať zkusím psychoterapii. Jenže termíny byly za měsíce.

Tomáš mi tehdy dal číslo na psycholožku, ke které chodil po rozvodu. Řekl to tiše, skoro se styděl. A Róza mu mezitím položila hlavu na stehno, jako by ho držela. Čtvrté rozhodnutí, které už nešlo vzít zpět: objednala jsem se. A šla jsem tam, i když se mi chtělo utéct.

Pak přišla ta noc, kterou jsem začala vyprávět. Bylo to v lednu, po teplém dni přišla náhlá obleva a pak mráz. Chodníky zmrzly, na sídlišti se leskly jako sklo. Tomáš mi napsal, že se zdržel na stavbě, a prosil, ať Rózu vezmu ještě jednou ven. Byla jsem doma, v teplácích, a cítila jsem odpor. Nechtělo se mi. Chtěla jsem jen ležet.

Vytáhla jsem ji ven. A ona najednou ucítila něco, možná kočku, možná jen svůj starý strach, a vytrhla se. Vodítko mi sjelo přes dlaň a rozřízlo kůži. Krev byla horká i v tom mrazu. Róza běžela, klouzala, ale nezastavila. Já za ní. A pak ty sirény.

Na přechodu ji srazilo auto jen lehce, spíš ji odhodilo. Uslyšela jsem tupý náraz a její krátké zakňučení mi prořízlo hlavu. Policisté, kteří jeli kolem, zastavili. Jeden mi pomohl zvednout ji z asfaltu. Byla studená, třásla se, ale dýchala. Její dech byl rychlý, pískavý, cítila jsem ho na zápěstí. Držela jsem ji tak pevně, až mě bolela ramena.

Na veterině řekli otřes a naraženiny, žádné vnitřní krvácení. Zázrak to nebyl. Byla to náhoda a rychlost. Zaplatili jsme další účet, Tomáš a já napůl. Seděli jsme pak v noci na chodbě, automaty hučely a smrděly sladkým kakaem. Tomáš mi řekl: „Kdyby nebylo vás, ona už tu není.“ A já mu řekla: „Kdyby nebylo jí, já taky ne.“

Po té noci jsem se přestěhovala. Našla jsem menší byt na okraji Prahy, kde psi nevadili, ale byl dražší a dál od všeho. Znamenalo to jezdit autobusem a metrem, počítat každou korunu a vzít práci na poloviční úvazek v jiné firmě. Nebylo to pohodlné. Bylo to reálné.

S Tomášem jsme nezůstali pár. Zůstali jsme něco jiného. Dva lidé, co se naučili říkat pravdu aspoň při venčení. Róza střídala domovy podle toho, kdo z nás zrovna padal na dno. A já jsem se naučila poznat, kdy padám. Ne až když je pozdě.

Dneska, když mi Róza večer usne u nohou, cítím její teplo a slyším její pravidelné dýchání. Byt voní po psích sušenkách a po pracím prášku, který kupuju v akci v Albertu. Venku prší nebo mrzne, jako vždycky v Praze, a já už neutíkám před tím, co cítím. Jen pořád nevím jednu věc.

Kde končí odpovědnost za druhého a začíná záchrana sebe sama? A kolik bolesti jsme ochotni snést, abychom někoho neztratili?