Ztracená ve stínu lásky: Příběh Magdy, která zapomněla, kým je

„Magdo, proč jsi zase zapomněla koupit mléko?“ ozvalo se z kuchyně, když jsem sotva stihla sundat kabát. Tomášův hlas byl ostrý jako břitva, a já jsem v tu chvíli měla chuť se rozplakat, ale místo toho jsem jen tiše zavřela dveře a šla uklidit nákup. V hlavě mi běžela jediná myšlenka: Jak jsem se sem dostala? Kdy jsem se stala ženou, která se bojí vrátit domů?

Když jsme se s Tomášem poznali na vysoké škole v Olomouci, byla jsem plná života. Smála jsem se, měla jsem sny, chtěla jsem cestovat, psát, poznávat svět. On byl charismatický, pozorný, uměl mě rozesmát. Všichni říkali, že jsme dokonalý pár. Moje máma, paní učitelka z malého města u Přerova, byla na mě pyšná. Táta, bývalý fotbalista, mi vždycky říkal, že mám být silná a stát si za svým. Jenže pak přišla svatba, hypotéka na byt v paneláku na sídlišti, práce v kanceláři, kde jsem se cítila jako šroubek v obrovském stroji.

První roky byly krásné. Tomáš mě nosil na rukou, plánovali jsme společnou budoucnost. Ale pak se něco změnilo. Začal být podrážděný, když jsem chtěla jít s kamarádkami na kafe. „Proč potřebuješ někoho jiného, když máš mě?“ ptal se a já jsem se cítila provinile. Přestala jsem chodit ven, zrušila jsem kurz keramiky, na který jsem se těšila celé týdny. Všechno jsem podřídila jemu. Když jsem chtěla jet na víkend za rodiči, Tomáš se tvářil, že ho to zraňuje. „Copak ti doma nestačím?“ říkal a já jsem začala pochybovat sama o sobě.

Jednou večer, když jsem seděla u stolu a snažila se napsat dopis kamarádce, Tomáš mi vytrhl pero z ruky. „Proč pořád něco píšeš? Měla bys radši uklidit. Všude je bordel.“ V tu chvíli jsem se rozplakala. On mě objal, omlouval se, že je unavený z práce, že to tak nemyslel. Ale já jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Přestala jsem psát. Přestala jsem snít.

Moji rodiče si začali všímat, že se něco děje. Máma mi volala častěji, ptala se, jestli jsem šťastná. „Magdi, jsi v pořádku? Přijeď na víkend, uděláme si holčičí den.“ Ale já jsem vždycky našla výmluvu. Nechtěla jsem, aby viděla, jak jsem se změnila. Táta mi jednou řekl: „Takhle jsem tě nevychoval. Kde je ta holka, co se nebála říct svůj názor?“ A já jsem nevěděla, co odpovědět.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla Tomáše, jak sedí u počítače a prohlíží si fotky z dovolené, na kterou jsme nikdy nejeli. „Proč si prohlížíš cizí životy?“ zeptala jsem se tiše. „Aspoň někdo si umí užívat,“ odpověděl a ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsme tým. Jsme dva cizinci, kteří spolu sdílejí byt, ale ne život.

Začala jsem mít noční můry. Zdálo se mi, že běžím po prázdné ulici a nikdo mě neslyší, když volám o pomoc. Ráno jsem se budila s pocitem, že jsem ztratila samu sebe. Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem unavenou ženu s kruhy pod očima, která se usmívá jen proto, aby nikdo nic nepoznal.

Jednou jsem se rozhodla, že pojedu za rodiči. Tomáš byl na služební cestě, a tak jsem sbalila pár věcí a vyrazila vlakem do rodného města. Máma mě objala tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na kousky. Seděly jsme spolu v kuchyni, pila jsem její slavný bylinkový čaj a poprvé po letech jsem se rozplakala. „Mami, já už nevím, kdo jsem,“ šeptala jsem. Máma mě hladila po vlasech a říkala: „Magdi, jsi moje holka. Pořád jsi tady, jen jsi se na chvíli ztratila.“

Táta přišel do kuchyně, sedl si naproti mně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Víš, že tě máme rádi, ať se děje cokoli. Ale musíš si vzpomenout, co chceš ty. Ne Tomáš, ne my. Ty.“ Ta slova se mi vryla do srdce. Ještě dlouho jsem o nich přemýšlela, když jsem se vracela domů.

Když jsem otevřela dveře bytu, Tomáš už byl zpátky. „Kde jsi byla?“ zeptal se bez pozdravu. „U rodičů,“ odpověděla jsem poprvé bez výčitek. „Měla jsem potřebu být chvíli sama.“ Tomáš se zamračil. „Myslel jsem, že jsme domluvení, že mi dáš vědět, kam jdeš.“ V tu chvíli jsem pocítila vztek. „Nejsem tvoje dítě, Tomáši. Jsem tvoje žena. A potřebuju dýchat.“

Následující týdny byly plné hádek a ticha. Tomáš se snažil, sliboval, že se změní. Ale já jsem věděla, že musím najít samu sebe. Začala jsem znovu psát, chodit na keramiku, volat kamarádkám. Bylo to těžké. Každý den jsem bojovala s pocitem viny, že nejsem dost dobrá manželka. Ale zároveň jsem cítila, jak se mi vrací síla.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně, dívala se na světla města a přemýšlela, jestli mám odvahu odejít. Věděla jsem, že mě čeká dlouhá cesta. Ale poprvé po letech jsem cítila naději. Možná jsem ztratila samu sebe, ale teď mám šanci se znovu najít.

A tak se ptám vás – kolik z nás se někdy ztratilo ve stínu lásky? Kolik z nás zapomnělo, kým je, jen aby vyhovělo druhým? Máme odvahu najít cestu zpátky sami k sobě?