Zakázaná pomoc: Když mi manžel nedovolil, aby mi máma pomáhala s naším dítětem

„Jano, už jsem ti to říkal stokrát. Nechci, aby tvoje máma chodila k nám domů. Je to jasné?“ Jeho hlas byl tvrdý, neústupný, a já jsem v tu chvíli cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Stála jsem v kuchyni, v ruce držela studený hrnek s čajem, který jsem si nestihla vypít, protože malá Anička zase plakala. Byla jsem unavená, nevyspaná a zoufalá. „Ale Tomáši, já to sama nezvládám…“ šeptla jsem, ale on mě přerušil mávnutím ruky. „Zvládáš. Jsi matka. Ostatní to taky zvládli.“

Ten den jsem si poprvé uvědomila, jak moc jsem sama. Moje máma, která bydlí jen dvě ulice od nás v Praze na Vinohradech, mi nabízela pomoc od prvního dne, co jsem se vrátila z porodnice. Ale Tomáš ji odmítal. Prý se do všeho plete, prý mě rozmazluje, prý nám narušuje soukromí. Jenže já jsem ji potřebovala. Potřebovala jsem někoho, kdo mě obejme, když brečím, kdo mi uvaří polévku, když nemám sílu ani na rohlík, kdo pohlídá Aničku, abych si mohla na chvíli lehnout. Ale místo toho jsem byla zavřená v našem malém bytě, kde se zdi stávaly stále těsnějšími a ticho mezi mnou a Tomášem stále hlubším.

Každý den začínal stejně. Anička se budila s pláčem, já jsem ji kojila, přebalovala, uspávala. Tomáš ráno odešel do práce a vrátil se až večer, často pozdě, unavený a podrážděný. Když jsem mu řekla, že bych potřebovala pomoct, jen se ušklíbl. „Já chodím do práce, abych vás uživil. Ty jsi doma, tak se starej.“ Někdy jsem měla pocit, že jsem pro něj jen další povinnost, další položka na seznamu. Když jsem se pokusila zavolat mámě, abych si aspoň postěžovala, Tomáš mi vyčítal, že si stěžuju cizím lidem. „Tohle je naše věc, Jano. Nechci, aby tvoje máma věděla, co se u nás děje.“

Jednoho dne, když byla Anička nemocná a já už byla na pokraji sil, jsem to nevydržela. Zavolala jsem mámě, ať přijde, i když jsem věděla, že Tomáš bude zuřit. Máma přišla, přinesla mi polévku, pohladila mě po vlasech a já jsem se rozbrečela jako malá holka. „Neboj se, Janičko, všechno bude dobré,“ šeptala a já jsem jí chtěla věřit. Když Tomáš přišel domů a uviděl ji v našem bytě, vybuchl. „Co tady děláš? Říkal jsem ti, že sem nemáš chodit!“ Máma se snažila vysvětlit, že mi jen pomáhá, ale Tomáš byl neústupný. „Tohle je moje rodina, moje pravidla! Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít!“

Ten večer jsem poprvé přemýšlela, jestli jsem si vzala správného muže. Milovala jsem ho, ale jeho tvrdohlavost a neochota přijmout pomoc mě ničily. Cítila jsem se jako vězeň ve vlastním domě. Máma mi pak psala zprávy, jestli jsem v pořádku, ale já jsem jí nemohla odpovědět. Tomáš mi vzal telefon, prý abych se soustředila na rodinu. Byla jsem zoufalá. Každý den jsem bojovala s únavou, s pocitem, že selhávám jako matka i jako manželka. Anička plakala, já plakala, a Tomáš byl čím dál víc odtažitý.

Jednou v noci, když jsem seděla u postýlky a dívala se na spící Aničku, jsem si uvědomila, že už takhle dál nemůžu. Potřebovala jsem pomoc, potřebovala jsem podporu, potřebovala jsem být slyšena. Ale Tomáš mě neposlouchal. Když jsem mu to ráno řekla, jen se zasmál. „Všichni to zvládli, zvládneš to taky. Přestaň fňukat.“

Začala jsem být podrážděná, hádavá, všechno mě rozčilovalo. Tomáš mi vyčítal, že jsem hysterická, že ničíme rodinu. Ale já jsem už nemohla dál. Jednoho dne jsem sbalila Aničku a odešla k mámě. Tomáš mi volal, psal, vyhrožoval, že mi Aničku vezme, že mě udá na sociálku. Byla jsem vyděšená, ale máma mě držela za ruku. „Neboj se, Janičko, zvládneme to spolu.“

Začala jsem chodit k psycholožce, která mi pomohla pochopit, že nejsem špatná matka. Že mám právo na pomoc, na podporu, na lásku. Tomáš mi dál vyčítal, že jsem zničila rodinu, že jsem slabá. Ale já jsem věděla, že kdybych zůstala, zničila bych sama sebe. Dnes už vím, že rodina není o tom, kdo má poslední slovo, ale o tom, kdo umí podat ruku, když je nejhůř.

Někdy v noci, když Anička spí a já sedím v tichu, přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Měla jsem bojovat víc? Nebo jsem měla odejít dřív? Kolik žen v Česku je na tom stejně jako já a bojí se říct si o pomoc? Co byste udělali vy na mém místě?