Ve stínu rodiny: Příběh matky, která se postavila vlastní krvi

„Nech ji být, prosím! Nech ji být!“ křičela jsem, zatímco mě můj vlastní bratr Petr držel za paže tak silně, že jsem měla pocit, že mi je zlomí. V obýváku našeho starého panelákového bytu na Jižním Městě stála moje dcera Klára, třásla se a v očích měla slzy. Moje matka, ta, která mě kdysi učila, že rodina je všechno, na ni křičela slova, která bych nikdy nečekala slyšet: „Jsi ostuda! Jak ses mohla takhle zachovat?“

Bylo to odpoledne, kdy se všechno změnilo. Klára, moje jediná dcera, mi ráno přiznala, že je těhotná. Bylo jí teprve sedmnáct. Srdce mi bušilo, když jsem ji objímala a slibovala, že ji nikdy neopustím. Ale když jsme to řekly rodině, všechno se rozpadlo. Můj otec, jinak tichý a uzavřený muž, vstal od stolu, bouchl pěstí do stěny a odešel z bytu. Matka začala řvát a bratr, který byl vždycky její zlatý hoch, mě chytil, abych „nezasahovala do výchovy“.

„Mami, já… já nevěděla, co dělat,“ vzlykala Klára, zatímco matka na ni chrlila výčitky. „Jsi stejná jako tvoje matka, slabá, neschopná, vždycky jen problémy!“ Její slova mě bodala do srdce. Chtěla jsem Kláru chránit, ale byla jsem bezmocná. Petr mě držel a šeptal mi do ucha: „Nech to na mámě, ona ví, co dělá.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem v pasti. Celý život jsem žila podle pravidel své rodiny. Byla jsem ta hodná dcera, která nikdy neodporovala, která se starala o všechny, když bylo potřeba. Ale teď, když šlo o moji dceru, jsem byla najednou cizincem ve vlastním domě.

Když matka konečně přestala křičet, Klára se sesunula na zem a rozplakala se. Petr mě pustil a já jsem k ní okamžitě přiběhla. Objala jsem ji a šeptala jí do vlasů, že všechno bude v pořádku. Ale v očích jsem měla slzy a v srdci strach. Věděla jsem, že tohle je začátek něčeho, co už nikdy nebude jako dřív.

Následující dny byly peklo. Matka mi vyčítala, že jsem špatná matka, že jsem Kláru „neuhlídala“. Otec se mnou nemluvil. Petr se mi vyhýbal. Klára se bála chodit do školy, protože matka jí vyhrožovala, že pokud se někdo dozví, co se stalo, vyhodí nás obě z bytu. Každý večer jsem seděla u Klářiny postele a držela ji za ruku. „Mami, proč nás nemají rádi?“ ptala se mě jednou v noci. „Mají, jen… jen mají strach. A někdy, když mají lidé strach, dělají hrozné věci,“ odpověděla jsem, i když jsem tomu sama nevěřila.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že už to takhle dál nejde. Šla jsem za matkou do kuchyně, kde seděla u stolu a kouřila jednu cigaretu za druhou. „Mami, musíme si promluvit,“ začala jsem. „Není o čem mluvit. Ty a tvoje dcera jste mě zklamaly. Nechci vás tady,“ řekla bez emocí. „Mami, je to tvoje vnučka. Klára potřebuje naši podporu, ne odsouzení. Prosím tě, aspoň ji vyslechni.“ Matka se na mě podívala s ledovým klidem: „Vyslechla jsem dost. Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít.“

V tu chvíli jsem věděla, že musím udělat něco, co jsem nikdy neudělala – postavit se vlastní rodině. Ještě tu noc jsem sbalila pár věcí, vzala Kláru za ruku a odešly jsme. Venku pršelo, byla zima a já jsem nevěděla, kam půjdeme. Ale věděla jsem, že už nikdy nedovolím, aby někdo ubližoval mé dceři.

První noc jsme strávily na lavičce v parku. Klára se ke mně tiskla a já ji objímala, abych ji zahřála. Druhý den jsem volala kamarádce Janě, která nás nechala přespat u sebe v malém bytě v Nuslích. Bylo to těžké, ale aspoň jsme byly v bezpečí. Jana mi pomohla najít práci v pekárně a Klára začala chodit na večerní školu. Každý den byl boj, ale byly jsme spolu.

Jednou večer, když jsme seděly u stolu a jedly chleba s máslem, se na mě Klára podívala a řekla: „Mami, děkuju, že jsi mě neopustila.“ V tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala správnou věc. Ale zároveň jsem cítila hořkost – proč musela rodina, kterou jsem tolik milovala, být tím největším nepřítelem?

Po několika měsících se mi ozval Petr. „Promiň, ségro, nevěděl jsem, co dělám. Máma mě donutila…“ Chtěl se s námi sejít, ale já jsem odmítla. Potřebovala jsem čas. Klára mezitím porodila krásnou holčičku, které jsme daly jméno Eliška. Když jsem ji poprvé držela v náručí, slíbila jsem jí, že nikdy nedopustím, aby zažila to, co my dvě.

Dnes už je to několik let. S Klárou a Eliškou žijeme v malém bytě na Žižkově. Není to jednoduché, ale máme jedna druhou. Rodina se mi občas ozve, ale už nikdy jim nedovolím, aby nám ubližovali. Naučila jsem se, že někdy je potřeba postavit se i těm, které milujeme, když jde o naše děti.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem správně, když jsem odešla? Nebo jsem měla bojovat víc za smíření? Co byste udělali vy na mém místě?