Ticho v mém bytě: Když vás vlastní dcera vyžene ze života

„Vypadni! Už tě nechci nikdy vidět!“ Klářin křik mi ještě teď rezonuje v uších, i když už stojím na studené chodbě našeho paneláku v Nuslích. Dveře se za mnou zabouchly tak prudce, až se otřásla omítka. V ruce držím jen kabelku a klíče, které už k ničemu nejsou. Srdce mi buší, v hlavě mi hučí a já se snažím pochopit, jak jsme se sem s Klárou dostaly.

Ještě před hodinou jsme seděly u stolu a hádaly se o úplné maličkosti. O to, že jsem jí prý zase vlezla do pokoje bez zaklepání. O to, že jsem jí připomněla, že má zaplatit elektřinu. O to, že jsem jí řekla, že by mohla víc pomáhat doma. Ale pod tím vším bylo něco hlubšího. Něco, co jsem dlouho nechtěla vidět.

„Mami, ty mě vůbec neposloucháš! Nikdy jsi mě neposlouchala!“ křičela na mě Klára a v očích měla slzy i vztek. „Vždycky je všechno podle tebe! Já už to nevydržím!“

„Kláro, já se snažím…“ začala jsem, ale ona mě přerušila:

„Ne! Ty se nesnažíš! Ty jenom kontroluješ! Já už nejsem malá holka!“

A pak přišla ta věta. Ta poslední kapka: „Vypadni!“

Stála jsem na chodbě a nevěděla, co dělat. Bylo mi padesát tři let, rozvedená, s jedinou dcerou, která pro mě byla vším. A teď mě vyhodila z bytu, který jsme společně sdílely od jejího dětství. Z bytu, kde jsme spolu pekly vánoční cukroví, kde jsme plakaly po smrti mé maminky, kde jsme se smály nad starými fotkami.

Zavolala jsem své sestře Janě. „Jani, Klára mě vyhodila z bytu… Můžu k tobě na noc?“

Jana mě přijala bez otázek. Seděly jsme spolu v kuchyni a já jí mezi slzami vyprávěla všechno. Jana jen mlčky poslouchala a pak řekla: „Možná je čas nechat ji být. Dospěla.“

Ale jak mám nechat být vlastní dítě? Jak mám přestat být matkou?

Druhý den ráno jsem se vrátila ke dveřím našeho bytu. Klára byla v práci. Vzala jsem si pár věcí a všimla si na stole jejího deníku. Nikdy bych jí do něj normálně nelezla… Ale tentokrát jsem to udělala. Potřebovala jsem pochopit.

Otevřela jsem ho na náhodné stránce a četla:

„Někdy mám pocit, že máma žije můj život místo mě. Že všechno musí být podle ní. Když jsem byla malá, bylo to fajn… Ale teď mám pocit, že se dusím. Že nemůžu dýchat. Že nikdy nebudu dost dobrá.“

Další stránka:

„Kdyby aspoň jednou řekla: Jsem na tebe pyšná. Ale ona jen kritizuje. Pořád dokola.“

Zamrazilo mě. Vždyť já ji přece miluju! Vždyť všechno dělám pro ni! Ale najednou mi došlo, že možná právě to je ten problém. Že jsem ji nikdy nenechala žít její vlastní život. Že jsem ji dusila svou láskou a péčí.

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem jí říkala, co má dělat. Kdy jsem jí radila s výběrem školy, s první prací, s kamarády… Nikdy jsem se nezeptala, co chce ona sama.

Když se Klára večer vrátila domů a našla mě sedět v kuchyni se sbalenou taškou, zarazila se.

„Co tu děláš?“ zeptala se tiše.

„Jen jsem si přišla pro pár věcí… A přečetla jsem si tvůj deník,“ přiznala jsem se.

Klára zbledla vzteky i strachem.

„Neměla jsi právo!“ vykřikla.

„Já vím,“ řekla jsem tiše. „Ale musela jsem pochopit… Proč mě nenávidíš.“

„Já tě nenávidím…“ začala Klára, ale pak se zarazila a rozplakala se.

Seděly jsme tam dlouho mlčky. Pak Klára řekla:

„Já tě nenávidím za to, že mě miluješ tak moc, až nemůžu dýchat.“

A já pochopila. Pochopila jsem všechno.

Odešla jsem k Janě a nechala Kláře prostor. Psaly jsme si jen krátké zprávy – o tom, kde jsou klíče od schránky, jestli má doma dost jídla… Ale nic víc.

Po týdnu mi přišla zpráva: „Mami, můžeme si promluvit?“

Sešly jsme se v kavárně na I.P. Pavlova. Klára byla nervózní a já taky.

„Chci žít svůj život,“ řekla mi napřímo. „Chci dělat chyby sama za sebe.“

Přikývla jsem: „Budu tu vždycky pro tebe… Ale už tě nebudu dusit.“

Objaly jsme se a obě plakaly.

Dnes už spolu zase mluvíme normálněji. Není to jako dřív – je to jiné. Možná lepší.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké pustit vlastní dítě? Proč láska někdy bolí víc než nenávist? Co byste udělali vy na mém místě?