Srdce mi puklo, když jsem musela pustit ruku svého syna: Příběh mámy, která přišla o všechno během jediné noci

„Mami, proč je venku taková tma?“ zeptal se mě Honzík a pevněji mi stiskl ruku. Byli jsme na cestě domů z návštěvy u babičky v Plzni, autobus měl zpoždění a já cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. „To nic, broučku, za chvíli budeme doma,“ snažila jsem se usmát, ale v hlavě mi běžely všechny ty starosti – účty, práce, hádky s manželem Petrem, které poslední dobou nebraly konce.

Bylo už po desáté večer, když jsme vystoupili na zastávce u našeho paneláku na Slovanech. Honzík byl ospalý, opíral se o mě a já ho nesla do třetího patra. Doma bylo ticho, Petr nebyl nikde k nalezení. Na stole ležel jen lístek: „Musel jsem odejít. Nečekej mě.“

Zůstala jsem stát v předsíni s Honzíkem v náručí a cítila jsem, jak se mi svět rozpadá pod rukama. Věděla jsem, že Petr má problémy s alkoholem, ale nikdy mě nenapadlo, že by nás opustil takhle – bez vysvětlení, bez rozloučení. Honzík se ke mně přitulil a šeptal: „Mami, mám tě rád.“

Ten večer jsem ho uložila do postýlky a seděla vedle něj dlouho do noci. Přemýšlela jsem, co budu dělat dál. Práce v supermarketu mi sotva stačila na nájem a jídlo. Rodiče byli daleko a sama jsem si připadala slabá a bezmocná.

Když jsem konečně usnula, probudil mě Honzíkův kašel. Zněl jinak než obvykle – hlubší, sípavý. „Mami, bolí mě bříško,“ stěžoval si a jeho tvář byla horká na dotek. Změřila jsem mu teplotu – 39,5. Okamžitě jsem volala pohotovost.

„To bude jen viróza,“ uklidňovala mě operátorka. Ale já cítila, že je něco špatně. Honzík začal být malátný, oči se mu klížily a dech měl přerývaný. Když přijela sanitka, už téměř nereagoval.

„Paní Novotná, musíme jet hned!“ křikl na mě záchranář a já běžela za nosítky dolů po schodech. V sanitce jsem držela Honzíka za ruku a šeptala mu do ucha pohádky. Jeho dlaň byla studená a prsty se mi pomalu vyklouzávaly z dlaně.

V nemocnici na Lochotíně ho okamžitě odvezli na JIPku. Seděla jsem na chodbě a modlila se, aby to nebylo nic vážného. Po hodině vyšel lékař – mladý muž s unavenýma očima.

„Paní Novotná… je mi to líto. Syn má akutní meningitidu. Děláme všechno, co můžeme.“

Zhroutila jsem se na židli a brečela tak zoufale, že mě musela sestra obejmout. Volala jsem Petrovi – jeho telefon byl vypnutý. Volala jsem mámě – přijela prvním ranním vlakem.

Celou noc jsem seděla u Honzíkovy postýlky na JIPce. Držela jsem ho za ruku a zpívala mu ukolébavky. Ráno otevřel oči a slabě se usmál: „Mami…“

Pak jeho ruka ochabla.

Svět se zastavil.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, než mě sestra jemně odvedla pryč. Všechno bylo rozmazané – slzy, hlasy lékařů, mámina náruč. Petr se neozval ani na pohřeb.

Dny plynuly jeden za druhým jako v mlze. Chodila jsem do práce jako robot, doma bylo ticho a prázdno. Lidé v domě se mi vyhýbali pohledem – nevěděli, co říct.

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál Petr – zarostlý, unavený, s očima plnýma slz.

„Promiň… nevěděl jsem… neměl jsem sílu…“ koktal mezi vzlyky.

„Kde jsi byl? Proč jsi nás nechal samotné?“ křičela jsem na něj a mlátila ho pěstmi do hrudi. On jen stál a nechal mě vybouřit všechnu bolest.

Nakonec jsme oba seděli na podlaze v předsíni a plakali spolu. Petr mi řekl o svých dluzích, o tom, jak utíkal před realitou do hospody, jak si vyčítá každý den, že tu nebyl pro Honzíka.

„Nikdy si to neodpustím,“ šeptal.

Já taky ne.

Začali jsme spolu chodit k psychologovi. Bylo to těžké – každý den boj s výčitkami, s prázdnotou doma i v srdci. Máma mi pomáhala s vařením i úklidem, kolegyně v práci mě podporovaly drobnými radostmi – kávou nebo milým slovem.

Jednou v létě jsem šla kolem dětského hřiště a slyšela smích dětí. Zastavila jsem se a sledovala je dlouho přes plot. Slzy mi tekly po tváři, ale poprvé po dlouhé době jsem pocítila i něco jiného než bolest – vděčnost za těch šest let s Honzíkem.

Dnes už vím, že bolest nikdy nezmizí úplně. Ale naučila jsem se žít s ní – pro sebe i pro ty kolem mě. S Petrem jsme stále spolu – jiní než dřív, poznamenaní ztrátou, ale silnější.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na hvězdy. Představuji si Honzíka někde tam nahoře – jak se směje a volá na mě: „Mami!“

A ptám se sama sebe: Dá se vůbec někdy odpustit osudu? A jak dlouho trvá, než člověk najde sílu znovu žít?