Proč nejsem dost dobrá? – Příběh rozbité rodiny v Brně

„Proč jsi mi to udělal, Petře?“ šeptám do ticha našeho bytu, zatímco se opírám o kuchyňskou linku a cítím, jak mi po tvářích stékají slzy. Včera večer mi oznámil, že už dál nemůže. Prý se dusí, prý potřebuje být sám. Jsem v osmém měsíci těhotenství a místo radosti z blížícího se příchodu našeho syna cítím jen prázdnotu a bolest. Jeho kufr už není v předsíni, jeho vůně zmizela z polštáře. Zůstala jsem sama.

„Mami, co mám dělat?“ volám zoufale do telefonu, když se mi konečně podaří popadnout dech. Moje máma, Jana, je žena, která nikdy nepláče. „Musíš být silná, Lucie. Kvůli sobě i kvůli dítěti,“ říká tvrdě, ale v jejím hlase slyším obavy. Vím, že mě miluje, ale nikdy jsme si nebyly blízké. Vždycky jsem měla pocit, že mě hodnotí, že pro ni nikdy nejsem dost dobrá. Teď, když jsem sama, se ten pocit jen prohlubuje.

Celé dny se potácím mezi postelí a kuchyní, snažím se najít smysl v každodenních maličkostech. Všude jsou stopy po Petrovi – jeho oblíbený hrnek, kniha na nočním stolku, starý svetr přehozený přes židli. Každá věc mě bodá do srdce. Snažím se soustředit na miminko, hladím si břicho a šeptám mu, že všechno bude v pořádku. Ale sama tomu nevěřím.

Jednoho večera, když už nemůžu spát, mi přijde zpráva od sestry Kláry. „Můžu přijít? Potřebuješ mě.“ Klára je o tři roky mladší, vždycky byla ta svobodná, nespoutaná, co si dělá, co chce. Přesto je to ona, kdo mě obejme, když dorazí, a nechá mě vyplakat se jí na rameni. „Víš, že za to nemůžeš,“ šeptá mi do vlasů. „Možná jsem nebyla dost dobrá,“ vzlykám. „Možná jsem ho odradila, možná jsem moc náročná…“ Klára mě přeruší: „Tohle si neříkej. On je ten, kdo utekl. Ty jsi ta, kdo zůstala.“

Další dny se vlečou. Musím vyřídit mateřskou, zajít k doktorovi, nakoupit. Všude na mě lidé koukají, jako by věděli, že jsem sama. V čekárně u gynekologa potkám sousedku paní Novotnou. „A kde máte manžela?“ ptá se bezelstně. „Má hodně práce,“ zalžu a cítím, jak se mi svírá hrdlo. Lži mě dusí, ale pravda by bolela ještě víc.

Jednoho dne mi máma přinese krabici starých fotek. „Možná ti to pomůže,“ řekne a odejde. Sedím na zemi a prohlížím si obrázky z dětství. Najednou najdu dopis, který jsem nikdy neviděla. Je adresovaný mámě, od mého otce, který nás opustil, když mi byly tři roky. „Jano, promiň, že odcházím. Nejsem dost silný, abych tu zůstal. Lucii miluju, ale bojím se, že jí budu jen ubližovat.“ Čtu ta slova znovu a znovu. Najednou chápu, že ten pocit opuštěnosti ve mně byl zakořeněný už dávno předtím, než mě Petr opustil.

Když se narodí můj syn Matěj, držím ho v náručí a cítím, jak se ve mně něco láme. Je maličký, křehký, ale jeho sevření je pevné. „Neboj se, Matýsku, já tě nikdy neopustím,“ šeptám mu. Ale v noci, když usne, přepadne mě strach. Co když selžu stejně jako moji rodiče? Co když nejsem dost dobrá máma?

Jednoho dne mi Petr zavolá. „Chci Matěje vidět,“ řekne nejistě. Srdce mi buší až v krku. „Proč jsi odešel?“ ptám se tiše. „Nevím. Bál jsem se. Všechno bylo najednou moc. Ale chci být součástí jeho života.“ Vztek a smutek se ve mně perou. „Měl jsi na výběr, Petře. Já ne.“ Položím telefon a rozpláču se.

Začínám chodit k psycholožce. Poprvé v životě mluvím o svých pocitech nahlas. „Lucie, vy jste nikdy nedostala prostor být sama sebou. Vždycky jste se snažila být dost dobrá pro ostatní. Ale co vy sama?“ ptá se mě doktorka. Doma o tom přemýšlím. Kdo vlastně jsem, když nejsem manželka, dcera, matka? Co chci já?

Jednoho dne mi Klára přinese kytici tulipánů. „Jsi statečná, Lucko. Víc, než si myslíš.“ Usměju se na ni poprvé po dlouhé době. Možná opravdu nejsem tak slabá, jak jsem si myslela. Začínám si psát deník. Každý den si zapisuji tři věci, za které jsem vděčná. Někdy je to jen to, že jsem zvládla den. Jindy úsměv Matěje, nebo to, že jsem si našla chvilku pro sebe.

Jednou večer, když Matěj spí, sedím na balkoně a dívám se na světla Brna. Přemýšlím o všech těch otázkách, které mě pronásledují. Proč nejsem dost dobrá? Proč mě lidé opouštějí? Ale možná je čas přestat hledat chybu v sobě. Možná je čas začít věřit, že jsem dost. Pro sebe, pro Matěje, pro život.

A tak se ptám vás: Myslíte, že láska někdy stačí? Nebo musíme nejdřív najít sílu sami v sobě, abychom mohli být šťastní? Co byste udělali na mém místě?