„Přijedou hosté!” – Tentokrát jsem se rozhodla udělat něco jiného…
„Aleno, přijedou hosté! Doufám, že tentokrát nebudeš dělat scény,“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem ho zvedla. Mamka mluvila tím svým nekompromisním tónem, který mi vždycky připomněl, že jsem pořád ta malá holka, co nikdy nezapadla. V tu chvíli jsem stála v kuchyni svého bytu v Brně, v ruce hrnek s kávou, a cítila, jak se mi žaludek stáhl. Věděla jsem, co přijde – nekonečné přípravy, předstírání dokonalosti, a hlavně ten dusivý pocit, že sem nepatřím.
„Mami, já…“ začala jsem, ale ona mě přerušila. „Žádné výmluvy. Všichni tě chtějí vidět. Teta Jana, strýc Petr, dokonce i babička přijede z domova. A prosím tě, tentokrát si vezmi něco slušného, ne ty tvoje městské hadry.“
Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoliv říct. Zůstala jsem stát v tichu, jen s hučením v hlavě. Vždycky to bylo stejné – přijedu na vesnici, všichni mě hodnotí, komentují, jak jsem „jiná“, jak jsem „zpychla“ v tom městě. Nikdy jsem nebyla dost dobrá, nikdy jsem nezapadla. Ale tentokrát jsem se rozhodla, že neuteču. Nechci už být ta, co se schovává. Chci pochopit, proč mě to tak bolí, proč mě rodina dokáže zranit víc než kdokoliv jiný.
Cesta vlakem do Vranovic byla jako cesta časem. Krajina za oknem se měnila z městských paneláků na pole a lesy, a já cítila, jak se mi v hrudi usazuje starý známý neklid. Vystoupila jsem na malém nádraží, kde mě čekal táta s autem. Mlčky jsme jeli domů, rádio hrálo dechovku a já se snažila najít slova, která by prolomila ticho. „Tati, myslíš, že se někdy změním?“ zeptala jsem se nakonec. Táta jen pokrčil rameny: „Každý jsme nějaký, Alenko. Ale doma je doma.“
Doma už to vonělo pečeným masem a čerstvým chlebem. Mamka pobíhala po kuchyni, teta Jana už stála u stolu a krájela zeleninu. „No konečně, už jsme mysleli, že zase nepřijedeš,“ rýpla si teta. „A co práce? Pořád děláš v té kanceláři? To já bych nevydržela sedět celý den na zadku.“
Snažila jsem se usmát, ale v hlavě mi běžely všechny ty staré křivdy. Jak mě ve škole pomlouvali, že jsem šprtka. Jak jsem nikdy nebyla dost hezká, dost šikovná, dost „normální“. Jak jsem si radši četla knížky, než chodila na diskotéky. „Jo, pořád tam dělám. Baví mě to,“ odpověděla jsem tiše.
Babička přijela později, unavená, ale s úsměvem. „Alenko, ty jsi zase pohubla! A proč nemáš chlapa? Víš, že bys měla myslet na rodinu, ne?“ Všichni se zasmáli, jen já jsem cítila, jak mi hoří tváře. „Babi, já mám svůj život. Ne každý musí mít děti a manžela,“ odsekla jsem, až se mamka zamračila.
Oběd byl jako vždycky – hlučný, plný smíchu, ale i jedovatých poznámek. „Pamatuješ, jak jsi v osmi letech rozbila okno? To byla ostuda!“ smála se teta. „A jak jsi nechtěla jít na pole, že tě bolí hlava? To jsme si užili, viď, mami?“ přisadila si mamka. Všichni se smáli, jen já jsem cítila, jak se mi svírá hrdlo. Proč je pro ně moje bolest vtipná?
Po obědě jsem utekla na zahradu. Sedla jsem si pod starou jabloň a dívala se na dům, kde jsem vyrůstala. Slyšela jsem, jak se uvnitř smějí, jak si povídají, a najednou jsem cítila, že už to takhle nechci. Nechci být ta, co se schovává. Nechci být ta, co se bojí říct, co cítí.
Za chvíli přišla mamka. „Co tu děláš? Hosté jsou uvnitř. Nemůžeš se pořád urážet, Aleno.“
Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jsem řekla nahlas to, co mě tolik let tížilo. „Mami, víš, jak se cítím, když si ze mě děláte legraci? Když mi pořád připomínáte, co jsem udělala špatně? Já vím, že nejsem jako vy. Ale to neznamená, že jsem horší. Jen jiná.“
Mamka se zarazila. „My si jen děláme srandu. Vždyť tě máme rádi.“
„Ale já to tak necítím. Nikdy jsem neměla pocit, že sem patřím. Vždycky jsem byla ta divná. A víš co? Já už nechci být divná. Chci být prostě Alena. Vaše dcera, ale taky sama sebou.“
Chvíli bylo ticho. Pak mamka tiše řekla: „Možná jsme ti někdy ublížili. Ale nikdy jsme to nemysleli zle. Jen jsme nevěděli, jak ti být blíž.“
Seděly jsme tam spolu pod jabloní, poprvé bez masek, bez přetvářky. A já cítila, že se něco změnilo. Možná ne hned, možná ne úplně, ale aspoň trochu. Když jsem večer odjížděla zpátky do Brna, mamka mě objala pevněji než kdy dřív. „Přijeď zas, Alenko. A klidně buď, jaká jsi.“
Cestou domů jsem přemýšlela, kolik z nás se bojí být sami sebou před vlastní rodinou. Kolik z nás se schovává, protože nechce být zraněný. A jestli vůbec někdy najdeme odvahu říct nahlas, co cítíme. Máte to taky tak? Nebo jste našli způsob, jak být přijati takoví, jací jste?