Pravda za rudými růžemi: Odhalení na mé jmeniny

„Kdo ti je poslal, Kláro?“ zeptala se mě maminka, když jsem stála v předsíni a v ruce svírala kytici rudých růží. Bylo ráno, 12. srpna, a já slavila jmeniny. Všichni v domě byli vzhůru, voněla káva a v troubě se pekl štrúdl. Ale tahle kytice, doručená kurýrem, byla jako ledová sprcha. Na kartičce stálo: „Pravda je blíž, než si myslíš. Odpusť.“ Nic víc. Žádné jméno, žádný podpis. Jen ten vzkaz, který mi sevřel hrdlo.

„Nevím,“ odpověděla jsem tiše, ale v hlavě mi to vířilo. Kdo by mi posílal růže? Můj přítel Petr byl na služební cestě v Brně a nikdy nebyl na romantická gesta. Táta? Ten by mi maximálně koupil bonboniéru. A kamarádky? Ty by mi spíš poslaly vtipný obrázek na Messengeru.

Maminka si mě podezřívavě prohlížela. „Kláro, nejsi v něčem namočená? Víš, jak to bylo s tvojí sestřenicí Lenkou, když jí někdo začal posílat anonymní dopisy…“

„Mami, prosím tě, tohle je určitě jen nějaký omyl,“ snažila jsem se to zamluvit, ale v břiše mi rostl neklid. Vzpomněla jsem si na poslední týdny – na to, jak se táta s mámou hádali za zavřenými dveřmi, jak mi Petr poslední dobou nebral telefony, jak jsem se sama sobě vzdalovala.

Celý den jsem byla jako na trní. Kytici jsem postavila na stůl v obýváku, ale nemohla jsem z ní spustit oči. Každý, kdo přišel popřát, se ptal na to samé: „Kdo ti je poslal?“ A já pokaždé jen pokrčila rameny. Večer, když všichni odešli, jsem si sedla na gauč a znovu si přečetla vzkaz. Pravda je blíž, než si myslíš. Odpusť. Co to mělo znamenat?

Rozhodla jsem se napsat Petrovi. „Dostal jsi dneska nějaký zvláštní vzkaz?“ odepsal mi až za dvě hodiny: „Ne, proč?“ Nevěřila jsem mu. Něco mi tajil. Vždycky, když jsem se ho na něco zeptala, uhýbal pohledem. Ale proč by mi posílal anonymní růže?

Další den jsem šla do práce, ale nemohla jsem se soustředit. V hlavě mi běžely různé scénáře. Co když je to nějaký vtip? Nebo mě někdo sleduje? Když jsem se vrátila domů, čekal na mě další vzkaz. Tentokrát byl vhozený do schránky. „Zeptej se své matky na pravdu.“

Srdce mi bušilo až v krku. Večer jsem seděla s mámou v kuchyni a nemohla jsem se odhodlat. Nakonec jsem to ze sebe vyhrkla: „Mami, co mi tajíš?“ Maminka zbledla. „O čem to mluvíš?“

„Někdo mi posílá vzkazy. Chce, abych se tě na něco zeptala. Co se stalo?“

Maminka se rozplakala. „Kláro, já… já ti to měla říct už dávno. Nejsi dcera tvého otce.“

Zamrazilo mě. „Cože?“

„Byla jsem mladá, hloupá… Měla jsem krátký románek s jedním mužem z práce. Tvůj táta o tom nikdy nevěděl. Pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Tvůj táta si tě vzal za vlastní, nikdy se neptal. Ale někdo to asi ví…“

Seděla jsem tam, neschopná slova. Celý můj život byl lež? Všechno, co jsem si myslela, že vím o své rodině, bylo najednou pryč. „Kdo to byl?“ zeptala jsem se.

Maminka zavrtěla hlavou. „Jmenoval se Milan. Odešel do Prahy, když jsem mu řekla, že jsem těhotná. Nikdy jsem ho už neviděla.“

V tu chvíli mi došlo, že někdo z minulosti se vrátil. Někdo, kdo věděl pravdu. Možná Milan. Možná někdo jiný. Ale proč teď? Proč na mé jmeniny?

Další dny byly jako v mlze. Táta si ničeho nevšiml, byl ponořený do práce. Petr se mi konečně ozval, ale byl odtažitý. „Děje se něco?“ ptal se mě. „Nevím, co se děje. Všechno je najednou jinak,“ odpověděla jsem.

Jednoho večera mi přišla SMS z neznámého čísla: „Chci tě vidět. Musíme si promluvit. Milan.“

Ruce se mi třásly, když jsem odepisovala: „Kde a kdy?“

Sešli jsme se v malé kavárně na Vinohradech. Seděl tam muž kolem padesátky, šedivé vlasy, unavené oči. „Kláro,“ řekl tiše. „Jsem tvůj otec.“

Nevěděla jsem, co říct. „Proč teď?“

„Chtěl jsem tě poznat. Celý život jsem litoval, že jsem odešel. Když jsem zjistil, že žiješ tady, rozhodl jsem se ti napsat. Nechci ti ublížit, jen jsem chtěl, abys věděla pravdu.“

Seděli jsme tam dlouho. Povídali jsme si o všem možném – o jeho životě, o mém dětství, o tom, jaké to je žít s tajemstvím. Když jsem se vracela domů, cítila jsem se prázdná i plná zároveň. Měla jsem dva otce. Jednoho, který mě vychoval, a druhého, který mě zplodil. Kdo jsem vlastně já?

Doma jsem našla mámu sedět u stolu, oči červené od pláče. „Promiň mi to, Kláro. Chtěla jsem tě chránit.“

„Ale před čím, mami? Před pravdou?“

Dlouho jsme mlčely. Pak jsem jí odpustila. Věděla jsem, že to nebylo jednoduché. Ale pořád jsem nevěděla, co dál. Mám říct tátovi pravdu? Mám se s Milanem vídat? Kdo jsem, když všechno, co jsem si myslela, že vím, je najednou jinak?

A tak tu sedím, dívám se na uschlé růže na stole a ptám se sama sebe: Je lepší žít v nevědomosti, nebo znát pravdu, i když bolí? Co byste udělali vy na mém místě?