Otcova tíha: Když rodina přestane být oporou

„Lucie, potřebuju, abys mi půjčila ještě těch pět tisíc. Do konce týdne to vrátím, slibuju.“

Stála jsem v kuchyni, v ruce lžičku od dětské kaše, a dívala se na otce, jak nervózně přešlapuje mezi dveřmi. V jeho očích byl strach, ale i něco, co jsem tam dřív neviděla – jakási samozřejmost. Jako by už ani nečekal, že bych mohla říct ne.

„Tati, já už ti půjčila minulý měsíc. Sama sotva vyjdu. Vždyť víš, že jsem na mateřské a Tomáš mi posílá sotva něco na malou…“

Otec se zamračil. „Já vím, Lucko, ale teď je to fakt akutní. Kdybych měl kam jít, neotravuju tě. Ale ty jsi moje dcera.“

Ta věta mě bodla přímo do srdce. Jako by tím chtěl říct, že mám povinnost ho zachraňovat, i když sama sotva držím hlavu nad vodou. Malá Anička začala v postýlce plakat a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

Když jsem byla malá, byl pro mě táta hrdina. Vozil mě na kole po sídlišti v Modřanech, učil mě jezdit na bruslích a vždycky říkal: „Rodina drží při sobě.“ Jenže pak přišla mámina nemoc a po její smrti se všechno změnilo. Táta začal pít, střídal práce i ženy a já se naučila být samostatná. Nikdy jsem si ale nemyslela, že jednou budu muset být dospělejší než on.

„Tati, já fakt nemůžu. Mám na účtu poslední tři tisíce a do výplaty rodičovského je ještě deset dní…“

„Tak si půjč od někoho jinýho! Nebo prodáš něco z těch věcí po mámě, stejně je nepotřebuješ!“ vyjel na mě.

Zůstala jsem stát jako opařená. Věci po mámě byly to jediné, co mi po ní zbylo – její šátek, staré dopisy, pár fotek. Nikdy bych je nedala pryč.

„Tohle už neříkej,“ zašeptala jsem.

Otec se otočil ke dveřím. „Víš co? Kdybys byla pořádná dcera, tak bys mi pomohla. Ale ty myslíš jen na sebe.“

Zavřel za sebou dveře tak prudce, až se ve skříni zachvěly skleničky. Anička plakala ještě víc a já ji vzala do náruče. Sedla jsem si s ní na gauč a poprvé v životě mě napadlo: Co když už tohle není rodina? Co když je to jen další břemeno?

Večer jsem volala sestře Janě do Brna. „Jani, táta zase chtěl peníze. Už nevím, co mám dělat…“

Jana si povzdechla. „Lucko, já už mu taky nepůjčuju. Minule mi volal v noci opilý a nadával mi do nevděčných děcek. Musíme si stanovit hranice.“

„Ale vždyť je to náš táta…“

„A my jsme jeho děti, ne bankomat,“ řekla tvrdě Jana.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kde je ta hranice mezi pomocí a zneužíváním. Vždyť rodina má držet při sobě… Ale co když jeden jen bere a druhý jen dává?

Druhý den ráno mi přišla SMS: „Promiň za včera. Potřebuju ty peníze do pondělí.“

Seděla jsem u stolu s hrnkem studené kávy a dívala se na Aničku, jak si hraje s plyšákem. Byla jsem unavená, vyčerpaná a hlavně zoufalá. V hlavě mi běžely všechny ty roky – jak jsem tátu omlouvala před kamarády i před sebou samotnou. Jak jsem mu nosila jídlo do nemocnice po dalším záchvatu alkoholu. Jak jsem mu platila složenky z brigád na vysoké.

A teď? Teď už nemám sílu.

Odpoledne přišel táta znovu. Bez pozdravu si sedl ke stolu a začal mluvit o tom, jak ho všichni opustili – kolegové v práci, jeho poslední přítelkyně i vlastní děti.

„Víš, Lucko,“ řekl najednou tišeji, „já už nevím kudy kam.“

Podívala jsem se na něj a poprvé v životě viděla zlomeného člověka. Ale taky někoho, kdo nikdy nepřevzal odpovědnost za svůj život.

„Tati,“ řekla jsem pomalu, „já ti už nemůžu dál pomáhat takhle. Potřebuješ odbornou pomoc. Já ti můžu pomoct najít terapeuta nebo poradnu pro lidi s dluhy… Ale peníze už ti nedám.“

Chvíli bylo ticho.

„Takže mě necháš na holičkách? Ty? Moje vlastní dcera?“

„Nechávám tě žít svůj život,“ odpověděla jsem tiše.

Táta vstal a beze slova odešel.

Celý večer jsem brečela – vzteky i úlevou zároveň. Bylo to poprvé, co jsem řekla dost. Poprvé jsem myslela i na sebe a na Aničku.

Nevím, jestli jsme ještě rodina. Nevím, jestli mi to někdy odpustí – nebo jestli já odpustím jemu.

Ale jedno vím jistě: Někdy musíme říct dost i těm nejbližším.

Co myslíte vy? Kde je podle vás hranice mezi pomocí a zneužíváním v rodině? Máme povinnost zachraňovat rodiče za každou cenu?