„Nikdy jsem nechtěla být na obtíž. Teď sedím sama a čekám, jestli někdo přijde.“ Moje stáří je jiné, než jsem si vysnila.

„Mami, já fakt nemůžu, mám dneska poradu do večera,“ ozvalo se z telefonu. Slyšela jsem v hlase své dcery Martiny únavu i podráždění. Zase. Už po několikáté tento měsíc. Položila jsem mobil na stůl a chvíli jen zírala na bílou stěnu naproti. V kuchyni voněla káva, kterou jsem si uvařila jen ze zvyku, protože už mi nechutná. Vždycky jsem říkala, že nechci být nikomu na obtíž. Že nechci, aby se o mě někdo musel starat. Ale teď, když sedím sama v našem starém panelákovém bytě na Žižkově, bych dala cokoliv za to, aby někdo zaklepal na dveře.

Byla jsem vždycky samostatná. Nejen z nutnosti, ale i z povahy. Když mi bylo třicet a měla jsem dvě malé děti, vstávala jsem ve čtyři ráno, abych stihla připravit snídani, vypravit je do školy, dojet do práce na Smíchov, pak nákup, oběd, praní, úklid. Byla jsem jako stroj. Nikdy jsem neprosila o pomoc. Ani když mi bylo nejhůř – když mi manžel Petr oznámil, že odchází za jinou. „Ty to zvládneš,“ řekl tehdy suše ve dveřích. A já opravdu zvládla. Děti nikdy nic nechybělo, i když peněz bylo málo a já se musela naučit šetřit každou korunu.

Pamatuji si, jak jsem jednou v zimě běžela s horečkou do práce, protože jsem si nemohla dovolit být doma. „Maminko, proč nejdeš k doktorovi?“ ptala se mě tehdy malá Lucka. „Protože musím,“ odpověděla jsem a pohladila ji po vlasech. Vždycky jsem musela. Nikdy jsem si nedovolila být slabá.

Teď je mi sedmdesát tři a poprvé v životě mám pocit, že už nemůžu. Že už nechci být pořád ta silná a samostatná. Ale děti mají své životy. Martina pracuje v bance a Lucka žije s rodinou v Brně. Vnuka Filipa jsem neviděla půl roku – prý má moc učení a brigádu. „Babičko, přijedu příště,“ slibuje mi do telefonu. Ale příště je vždycky daleko.

Někdy si říkám, jestli jsem je k té samostatnosti nevedla až moc důsledně. Vždycky jsem jim říkala: „Nesmíte se na nikoho spoléhat.“ A ony mě poslechly. Jsou silné ženy – ale možná až příliš silné na to, aby pochopily, jaké to je být sám.

Včera večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Sousedka paní Novotná šla venčit psa a mávla mi z chodby. Dřív jsme spolu chodily na procházky do parku na Parukářku, ale teď už jí nohy neslouží a mně se nechce mezi lidi. Mám pocit, že bych tam byla jen jako stín.

Občas si pustím televizi jen proto, abych neslyšela ticho bytu. Ale stejně mě to ticho nakonec pohltí. Vzpomínám na dny, kdy byl byt plný smíchu dětí, hádek o domácí úkoly a vůně čerstvě upečeného chleba. Teď je tu jen ozvěna kroků po linoleu.

Jednou za čas přijde pošťačka s důchodem nebo soused Jirka poprosí o půjčení cukru. To jsou moje malé svátky – chvíle, kdy mám pocit, že ještě někam patřím.

Nedávno mi volala Lucka: „Mami, proč nejdeš mezi lidi? Vždyť jsou tu kluby seniorů.“ Jenže já neumím začínat nové vztahy. Celý život jsem byla ta silná, co nikoho nepotřebuje – jak teď najednou říct cizím lidem: „Já mám strach z osamění“?

Někdy si představuji, že někdo zazvoní u dveří – třeba Martina přijde s koláčem nebo Filip s kytarou zahraje písničku jako dřív. Ale většinou je za dveřmi jen ticho.

Minulý týden jsem měla narozeniny. Koupila jsem si malý dortík v Albertu a zapálila svíčku sama pro sebe. Zavolaly mi obě dcery – rychlé gratulace mezi schůzkami a školními povinnostmi. „Mami, promiň, že nemůžu přijet.“ „Babičko, mám trénink.“ Usmála jsem se do telefonu a řekla: „To nevadí.“ Ale vadilo to.

Někdy přemýšlím nad tím, jestli bych něco udělala jinak. Možná kdybych byla víc slabá a dovolila si občas poprosit o pomoc… Možná by teď někdo přišel bez pozvání.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala Martině: „Marti, mohla bys někdy přijít? Jen tak…“ Na druhém konci bylo ticho. Pak řekla: „Mami… já nevím…“ A já pochopila, že už neumíme být spolu sami od sebe.

Možná jsme si všichni zvykli žít každý svůj život za zavřenými dveřmi panelákových bytů. Možná jsme zapomněli, jaké to je být spolu bez důvodu.

A tak tu sedím u okna a čekám na zvonek nebo aspoň na známé kroky na chodbě. Přemýšlím: Je samota cena za nezávislost? Nebo je to jen moje pýcha, která mi brání říct si o obyčejnou lidskou blízkost?

Co myslíte vy? Je lepší být celý život silný a samostatný – i když to nakonec znamená zůstat sám?