„Nejsi hezká, Martino” – slova mojí mámy, která mi zlomila srdce a změnila celý život

„Martino, měla by ses víc snažit. Nejsi hezká, tak aspoň buď chytrá.“ Ta věta mi v hlavě zní dodnes, i když už je to skoro dvacet let. Seděla jsem tehdy u kuchyňského stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, bylo mi deset a snažila jsem se mámě ukázat obrázek, který jsem nakreslila. Místo pochvaly přišla tahle věta. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi něco láme. Máma se na mě ani nepodívala, jen si dál míchala kávu a listovala časopisem.

„Mami, proč to říkáš?“ šeptla jsem tehdy, ale ona jen mávla rukou. „Martino, život není pohádka. Musíš se naučit, že svět není fér.“

Od té doby jsem se na sebe dívala jinak. Každé ráno, když jsem se dívala do zrcadla v naší malé koupelně, jsem hledala, co je na mně špatně. Nos moc velký? Vlasy příliš řídké? Oči obyčejné? Ve škole jsem se snažila být neviditelná, protože jsem si myslela, že když mě nikdo neuvidí, nikdo mě nebude soudit. Ale děti jsou kruté. „Martino, proč máš tak divný nos?“ smála se jednou Petra na chodbě. „Vypadáš jako kluk,“ přidal se Tomáš. Každý takový komentář byl jako další hřebík do rakve mého sebevědomí.

Táta byl většinou v práci nebo v hospodě. Když přišel domů, byl unavený a podrážděný. „Nech mě být, Martino, mám dost svých starostí,“ říkal, když jsem se mu snažila něco vyprávět. Máma byla pořád nespokojená – s tátou, se mnou, se životem. Často jsem ji slyšela, jak si stěžuje sousedce: „Martina je taková zvláštní. Ani hezká, ani šikovná. Nevím, po kom to dítě je.“

Začala jsem se snažit být aspoň chytrá, jak mi máma poradila. Učila jsem se do noci, abych měla samé jedničky. Doufala jsem, že když přinesu domů pochvalu, máma mě konečně obejme a řekne, že je na mě pyšná. Ale místo toho jen pokrčila rameny: „No, aspoň něco.“

Na střední škole jsem se zamilovala do Honzy z vedlejší třídy. Byl vtipný, milý, a když se na mě usmál, měla jsem pocit, že jsem konečně někdo. Jednou jsem sebrala odvahu a pozvala ho na kafe. „Promiň, Martino, ale nejsi můj typ,“ řekl mi. „Mám rád holky, co jsou trochu… víc.“ Nevěděla jsem, co tím myslí, ale v hlavě mi okamžitě naskočila mámina věta. Nejsi hezká.

Začala jsem se nenávidět. Po nocích jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli by bylo lepší, kdybych vůbec nebyla. Ve škole jsem se uzavřela do sebe, s nikým se nebavila. Učitelé si mysleli, že jsem jen tichá, ale uvnitř mě zuřila bouře. Máma si ničeho nevšimla. „Martino, uklidíš si konečně ten pokoj?“ byla jediná věta, kterou jsem od ní slyšela.

Po maturitě jsem odešla na vysokou do Brna. Doufala jsem, že nový začátek mi pomůže. Ale i tam jsem si nesla svůj stín. Na koleji jsem se bála chodit na společné akce, protože jsem si myslela, že mezi ostatními dívkami nemám šanci. Jednou jsem zaslechla, jak se dvě holky baví na chodbě: „Ta Martina je divná, co?“ „Jo, moc se nebaví, asi si o sobě myslí, že je něco víc.“ Kdyby jen věděly, jak moc si o sobě myslím, že jsem nic.

Jednoho dne jsem se zhroutila. Seděla jsem na posteli, v ruce žiletku, a přemýšlela, jestli to má vůbec cenu. V tu chvíli mi zavolala babička. „Martinko, jak se máš? Dlouho jsi se neozvala.“ Její hlas byl tak laskavý, že jsem se rozbrečela. „Babi, já už nemůžu. Všechno je špatně.“ Babička přijela druhý den. Přivezla mi koláč a objala mě. „Martinko, ty jsi moje sluníčko. Víš, že jsi krásná? Každý člověk je krásný, když má dobré srdce.“

Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že mě někdo vidí. Začala jsem chodit k psycholožce. Bylo to těžké, ale pomalu jsem se učila mít se ráda. Začala jsem si psát deník, kde jsem si zapisovala všechno, co se mi povedlo. Malé věci – úsměv od prodavačky, dobrá známka, hezký den s kamarádkou. Postupně jsem si začala všímat, že nejsem tak bezcenná, jak jsem si myslela.

Po škole jsem si našla práci v knihovně. Milovala jsem knihy, protože v nich jsem mohla být kýmkoli. Jednoho dne přišel do knihovny mladý muž, Petr. Začali jsme si povídat o knihách, smáli jsme se, a já jsem poprvé cítila, že mě někdo bere takovou, jaká jsem. Po pár měsících jsme spolu začali chodit. Když mě poprvé políbil, rozbrečela jsem se. „Co se děje?“ ptal se. „Já jen… nikdy jsem si nemyslela, že by mě někdo mohl mít rád.“ Petr mě objal. „Martino, jsi krásná. Pro mě jsi ta nejkrásnější na světě.“

Když jsem to řekla mámě, jen se ušklíbla. „No, hlavně, že tě někdo chce.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že už její slova nepotřebuju. Že moje hodnota nezávisí na tom, co si o mně myslí ona, nebo kdokoli jiný. Ale stejně mě to bolelo. Proč mi nikdy nedokázala říct něco hezkého? Proč mě nikdy nepochválila?

Dnes je mi třicet. Mám práci, kterou miluju, partnera, který mě podporuje, a pár opravdových přátel. Ale pořád ve mně někde hluboko zní ta věta: „Nejsi hezká, Martino.“ Snažím se ji přehlušit jinými slovy – slovy lásky, přijetí, pochopení. Ale někdy, když je mi těžko, vrací se.

Nedávno jsem byla u mámy na návštěvě. Seděly jsme v kuchyni, kde to všechno začalo. „Mami, víš, že jsi mi kdysi řekla, že nejsem hezká?“ zeptala jsem se. Máma se zarazila. „To jsem řekla? To jsem asi nemyslela vážně. Víš, jak to bylo těžké, když jsi byla malá. Táta pil, peníze nebyly…“ Najednou jsem ji viděla jinýma očima. Jako ženu, která taky bojovala se svými démony. Ale bolest zůstala.

Nevím, jestli jí někdy dokážu úplně odpustit. Ale vím, že už nechci žít podle jejích slov. Chci žít podle svých vlastních.

Někdy si říkám: Opravdu se dá odpustit těm, kteří nám nejvíc ublížili? A jak dlouho v sobě člověk nese slova, která ho zranila v dětství? Co si o tom myslíte vy?