„Ne, mami. Už nás nenavštívíš.“ – Příběh o konci trpělivosti v české rodině

„Ne, mami. Už nás nenavštívíš. Ani dnes, ani zítra, ani příští rok.“ Ta slova mi hoří na jazyku, ale zatím je jen šeptám v duchu, zatímco stojím v kuchyni a dívám se na rozklepané ruce. Venku prší, kapky bubnují na parapet, a já vím, že dnes přijde znovu. Jako každý čtvrtek. Tchyně.

„Jano, prosím tě, nemohla bys tentokrát být trochu milejší?“ ozve se Petr z obýváku, aniž by zvedl oči od notebooku. Jeho hlas je unavený, jako by už předem čekal hádku.

„Milejší? To mám zase poslouchat, jak neumím vychovávat vlastní děti? Jak je náš byt špinavý a já neschopná manželka?“ vyletí ze mě dřív, než to stihnu zastavit. Vím, že bych měla být klidná, ale už nemůžu.

Petr jen pokrčí rameny. „Víš, jaká je. Prostě to přežij.“

Tohle slýchám už pět let. Pět let přežívání. Pět let, kdy se naše manželství mění v boj o každý centimetr prostoru, o každé rozhodnutí ohledně dětí, o každou večeři. Tchyně – paní Marie – má klíče od našeho bytu. Prý pro případ nouze. Ale nouze je každý týden. Přijde bez ohlášení, otevře dveře a začne: „Jano, proč máš zase ty špinavé hrnce ve dřezu? A ty děti – proč mají tak dlouhé vlasy? Víš vůbec, co je to hygiena?“

Děti se schovávají v pokojíčku a já cítím, jak mi s každým jejím slovem tuhne krev v žilách. Petr sedí u počítače a dělá, že neslyší. Někdy mám pocit, že bych mohla začít křičet a on by ani nezvedl hlavu.

Jednou jsem se pokusila postavit. „Paní Marie, prosím vás, mohla byste nám dát vědět předem? Někdy máme program…“

Zamračila se na mě: „Tohle je taky můj domov! Já jsem Petrova matka! Kdybys byla lepší manželka, nemusela bych sem tak často chodit.“

Petr mlčel. Jako vždycky.

Začala jsem se dusit ve vlastním bytě. Přestala jsem zvát kamarádky na návštěvu – bála jsem se, že přijde a bude mě před nimi ponižovat. Děti začaly být nervózní, když slyšely klíč v zámku. Nejhorší bylo, když mi jednou řekla: „Víš, Jano, někdy si říkám, jestli by Petr nebyl šťastnější s někým jiným.“

Ten večer jsem brečela v koupelně na zemi. Petr přišel až po hodině.

„Co se děje?“ zeptal se tiše.

„Proč mě nikdy nebráníš? Proč jí nikdy neřekneš dost?“

Pokrčil rameny: „Je to moje máma.“

Začala jsem nenávidět tu větu. Je to moje máma. Jako by to omlouvalo všechno.

Jednou jsem našla naši dceru Aničku, jak si balí batůžek.

„Kam jdeš?“ ptám se.

„K babičce nepojedu,“ šeptla a rozplakala se. „Ona říká, že jsem rozmazlená a tlustá.“

V tu chvíli mi došlo, že už nejde jen o mě. Že chráním nejen sebe, ale i své děti.

Začala jsem hledat pomoc – četla jsem články o toxických vztazích, volala na linku důvěry. Všude mi radili: nastavte hranice. Ale jak nastavit hranice člověku, který je překračuje s úsměvem a požehnáním vašeho muže?

Jednoho večera jsem si sedla k Petrovi.

„Musíme něco změnit,“ řekla jsem pevně.

„Co chceš dělat?“ zeptal se bez zájmu.

„Chci, abys jí vzal klíče od bytu.“

Zasmál se: „To nemyslíš vážně.“

„Myslím,“ řekla jsem tiše. „Jinak odejdu i s dětmi.“

Poprvé za těch pět let zvedl oči od obrazovky a podíval se na mě opravdu pozorně.

Druhý den ráno jsem stála u dveří s klíči v ruce. Když přišla Marie, podala jsem jí je zpátky.

„Co to má znamenat?“ vyštěkla.

„Odteď nám budete volat před návštěvou,“ řekla jsem pevně. „A pokud budete dál urážet mě nebo děti, nebudete nás navštěvovat vůbec.“

Petr stál za mnou – mlčky, ale tentokrát alespoň neodešel.

Marie odešla uražená a několik týdnů jsme o ní neslyšeli. Bylo ticho – zvláštní ticho plné napětí i úlevy zároveň.

Petr byl odtažitý. Večer seděl u televize a mlčel. Já chodila po bytě a přemýšlela: Udělala jsem správně? Nerozbila jsem rodinu?

Jednou večer přišla SMS: „Jano, omlouvám se za některé věci. Potřebuju čas.“ Byla od Marie.

Nevím, jestli se někdy změní. Nevím ani, jestli se změní Petr. Ale poprvé po letech mám pocit, že náš domov patří nám.

Někdy si říkám: Kolik toho musí člověk vydržet, než si dovolí říct dost? A proč je tak těžké postavit se těm nejbližším?