Našla jsem maminčin deník a pochopila, proč mě nikdy nemilovala jako ostatní

„Proč jsi zase přišla pozdě? Vždyť víš, že večeře je v šest!“ Maminčin hlas mě zasáhl jako ledová sprcha, když jsem vešla do kuchyně. Maciek už seděl u stolu, Kasia si hrála s vidličkou. Nikdo se na mě ani nepodíval. „Promiň, mami, autobus měl zpoždění,“ špitla jsem, ale věděla jsem, že to stejně nic nezmění. Mamka jen protočila oči a položila přede mě talíř s polévkou. Bez úsměvu, bez pohlazení, bez zájmu. Tak to bylo vždycky.

Od dětství jsem cítila, že jsem v naší rodině něco jako cizí těleso. Maciek byl její zlatý chlapec, Kasia princezna. Já? Já byla ta třetí, ta navíc. Vždycky jsem si říkala, že to je jen můj pocit, že si to namlouvám. Ale čím jsem byla starší, tím víc jsem viděla, jak se ke mně chová jinak. Když jsem přinesla jedničku, jen pokývla hlavou. Když Maciek dostal dvojku, slavila to jako vítězství. Když Kasia rozbila vázu, mamka ji objala a řekla, že to nic není. Když jsem já omylem rozlila čaj, dostala jsem vynadáno.

Jednou jsem to nevydržela a zeptala se jí přímo: „Mami, proč mě nemáš ráda?“ Podívala se na mě tak, že jsem se málem rozbrečela. „Nebuď hloupá, samozřejmě že tě mám ráda,“ řekla, ale v očích měla ten známý chlad.

Roky plynuly, já jsem odešla na vysokou do Brna a domů jsem jezdila čím dál méně. Vždycky jsem se těšila na tátu, na Macieka a Kasiu, ale z mámy jsem měla pořád stejný pocit – jako bych byla někdo, koho musí trpět. Po tátově smrti se všechno ještě zhoršilo. Máma se uzavřela do sebe, s Maciekem a Kasiou si byli blíž než kdy dřív. Já jsem byla na okraji.

Jednoho dne, když jsem přijela domů na víkend, jsem v mámině ložnici hledala staré fotky. Chtěla jsem najít nějakou, kde bychom byli všichni šťastní. Místo toho jsem narazila na starý, zaprášený deník. Ležel pod hromadou šál a svetrů, jako by ho tam schovala schválně. Chvíli jsem váhala, jestli ho mám otevřít. Ale zvědavost byla silnější.

První stránky byly plné běžných zápisků – co vařila, co ji trápilo v práci, jak se mají děti. Ale pak jsem narazila na zápis z doby, kdy jsem se narodila. „Dnes mi řekli, že čekám další dítě. Nechci to. Už mám Macieka, je mi dobře. Nechci další závazek, další starost. Ale co mám dělat? Musím to přijmout.“ Srdce mi bušilo jako o závod. Četla jsem dál. „Když se narodila, byla jsem unavená, vyčerpaná. Nedokázala jsem se na ni ani podívat. Všichni říkali, jak je krásná, ale já jsem cítila jen prázdno. Proč se necítím jako matka?“

Slzy mi stékaly po tvářích. Najednou mi všechno dávalo smysl. Nebyla jsem chtěná. Byla jsem omyl, povinnost, kterou musela splnit. Ať jsem se snažila sebevíc, nikdy jsem nemohla získat její lásku, protože ona ji ke mně nikdy necítila.

Další zápisy byly ještě horší. „Snažím se, ale nejde to. Když se na ni dívám, vidím jen všechno, co jsem musela obětovat. Maciek a Kasia jsou moje radost, ona je moje vina.“

Zavřela jsem deník a seděla v mámině ložnici, neschopná pohybu. Všechno, co jsem kdy cítila, bylo pravda. Nejsem blázen. Nejsem přecitlivělá. Jsem prostě dítě, které jeho matka nikdy nechtěla.

Když jsem večer seděla s mámou v kuchyni, nemohla jsem se na ni podívat. Chtěla jsem na ni křičet, chtěla jsem jí říct, jak moc mi ublížila. Ale místo toho jsem jen šeptla: „Našla jsem tvůj deník.“ Ztuhla. „Co jsi četla?“ zeptala se tiše. „Všechno,“ odpověděla jsem. Dlouho mlčela. Pak řekla: „Nevím, co ti mám říct. Je mi to líto. Ale nemůžu změnit, co cítím.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nikdy nedostanu to, po čem jsem celý život toužila. Nikdy nebudu mít matku, která mě obejme a řekne, že mě miluje. Nikdy nebudu součástí té rodiny tak, jak jsem si přála.

Když jsem odcházela z domu, Maciek a Kasia se mě ptali, co se děje. Jen jsem zavrtěla hlavou. „Nic, jen jsem si uvědomila, že některé věci nikdy nezměníme.“

Dnes, když si na to vzpomenu, pořád to bolí. Ale aspoň už vím, že to nebyla moje vina. Že jsem nebyla špatná dcera. Jen jsem byla někdo, koho jeho matka nikdy nedokázala přijmout.

Někdy si říkám: Měla bych jí odpustit? Nebo je lepší nechat minulost minulostí a jít dál? Co byste udělali vy na mém místě?