Můj muž tajně chodí k mamince na večeře. Jsem žárlivá, nebo se něco děje?

„Zase jdeš k mamince?“ vyhrkla jsem, sotva se Petr v předsíni začal obouvat. Ani se na mě nepodíval. „Jen na chvíli, potřebuje pomoct s nákupem,“ zamumlal. Ale já už dávno věděla, že to není pravda. V lednici jsem našla krabičky od jídla, které jsem nikdy nevařila. A v jeho telefonu zprávy: „Přijď dnes, mám tvé oblíbené knedlíky.“

Druhou noc za sebou se mi zdála noční můra o mé tchyni. Seděla naproti mně u stolu, její pohled byl ledový, a Petr mezi námi mlčky jedl svíčkovou. Probudila jsem se zpocená a srdce mi bušilo až v krku. Co se to se mnou děje? Jsem snad žárlivá na vlastní tchyni? Nebo je v našem manželství něco špatně?

Když jsme se s Petrem brali, byla jsem přesvědčená, že jsme tým. On, já a naše malá dcera Anička. Jenže poslední měsíce mám pocit, že stojím stranou. Petr je pořád pryč – prý práce, prý maminka potřebuje pomoct. Ale když přijde domů, necítím z něj únavu z práce ani vůni našich večeří. Cítím cizí parfém a slyším v jeho hlase jiný tón.

Jednou jsem to nevydržela a zavolala jeho matce. „Dobrý den, paní Nováková, neviděla jste dnes Petra?“ Chvíli bylo ticho. „Ale ano, byl tu na obědě. Přinesla jsem mu řízek, víte, jak to má rád.“ Její hlas byl sladký jako med, ale já v něm slyšela vítězství.

Začala jsem si všímat detailů. Petr si nosil domů krabičky s jídlem a schovával je na dno lednice. Když jsem se ptala, co měl k obědu, odpovídal vyhýbavě: „Něco v kantýně.“ Ale já poznala chuť jeho matky – ta svíčková byla nezaměnitelná.

Jednoho večera jsem se rozhodla promluvit si s ním otevřeně. Anička už spala a já seděla v kuchyni s hrnkem čaje. „Petře, proč mi lžeš? Proč chodíš k mamince na večeře a přede mnou to tajíš?“

Petr se zarazil. „Nechci tě ranit. Vím, že se snažíš vařit, ale…“

„Ale co?“ skočila jsem mu do řeči. „Nejsi spokojený? Nebo ti chybí její jídlo? Nebo… nebo ti chybí ona?“

Petr si povzdechl a sklopil oči. „Je to složité. Mamka je sama od té doby, co táta umřel. Chodím tam nejen kvůli jídlu… Ale taky proto, že mám pocit, že jí dlužím být s ní.“

„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale. „Já ti nestojím za pravdu? Já tu nejsem dost?“

Bylo ticho. Slyšela jsem jen tikot hodin a svůj vlastní dech.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Každý den jsem přemýšlela, jestli nejsem moc žárlivá nebo jestli mám právo cítit se odstrčená. V práci jsem byla roztržitá, doma podrážděná. Anička si začala stěžovat: „Maminko, proč jsi pořád smutná?“

Jednoho dne jsem potkala sousedku Janu na chodbě. „Ty jsi nějaká bledá,“ řekla mi upřímně. „Děje se něco?“ Všechno ze mě vypadlo jako lavina – Petr, jeho matka, moje nejistota.

Jana mě vyslechla a pak řekla: „Víš, tohle řeší spousta žen. Moje kamarádka to měla podobně – její muž byl na mámu fixovaný ještě víc než na ni samotnou. Nakonec museli nastavit jasná pravidla.“

Začala jsem hledat rady na internetu i v diskusích na českých fórech pro ženy. Některé radily trpělivost, jiné tvrdost: „Musíš mu říct jasně – buď rodina tady, nebo tam!“ Ale já věděla, že ultimáta nikam nevedou.

Jednoho večera jsem pozvala Petrovu matku k nám na večeři. Uvařila jsem její oblíbenou kulajdu podle receptu z internetu a doufala, že prolomím ledy.

Paní Nováková přišla s úsměvem a krabičkou domácích koláčů. Seděla u našeho stolu jako královna a hodnotila každé sousto: „No… není to špatné… ale já dávám do kulajdy víc kopru.“ Petr se rozesmál a já měla chuť brečet.

Po večeři jsme zůstaly samy v kuchyni. „Víte,“ začala jsem opatrně, „mám někdy pocit, že vás nemůžu nahradit.“

Tchyně se na mě podívala přísně: „To ani nemáte zkoušet. Já jsem jeho matka a vy jste jeho žena. Každá máme své místo.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Celou noc jsem přemýšlela – opravdu musíme soupeřit? Nebo je možné najít rovnováhu?

Další dny jsem se snažila být víc sama sebou a méně soupeřit s jejími knedlíky a řízky. S Petrem jsme si otevřeně promluvili o tom, co nás trápí i co nám chybí.

Není to dokonalé – někdy mám stále pocit, že stojím stranou. Ale už vím, že nejsem jediná žena v jeho životě a že rodinné vztahy jsou někdy složitější než recept na svíčkovou.

A tak se ptám: Je žárlivost na tchyni opravdu tak neobvyklá? Nebo je to jen důkaz toho, jak moc nám záleží na těch, které milujeme?