Můj bratr je 43, svobodný, a já vinu dávám naší matce: Rodinné tajemství, které nás rozděluje

„Petře, proč jsi zase doma sám? Vždyť je pátek večer, měl bys být někde s kamarády nebo… s nějakou slečnou,“ ozvalo se z kuchyně, když jsem vešla do bytu. Máma stála u plotny, míchala bramboračku a ani se na mě nepodívala. Petr seděl shrbený u stolu, v ruce hrnek s čajem, oči upřené do prázdna. Bylo mi tehdy patnáct, on už pětadvacet, a tenhle obraz se opakoval každý týden.

Dnes je Petrovi třiačtyřicet. Je pořád sám. Nemá ženu, děti, ani psa. A já, jeho mladší sestra Jana, už dávno vím, že to není jen jeho volba. Všichni v našem paneláku na Jižním Městě věděli, že máma je s Petrem svázaná zvláštním poutem. Táta odešel, když mi bylo osm, a od té doby se máma upnula na Petra. „Musíš být silný, Petr je teď muž v domě,” říkávala. Ale místo síly v něm pěstovala závislost.

Pamatuju si, jak jsem jednou v pubertě slyšela mámu, jak Petrovi říká: „Holky jsou povrchní, chtějí jen peníze. Ty jsi jiný, ty jsi citlivý, musíš si dávat pozor.“ Petr nikdy neměl moc kamarádů, natož přítelkyni. Když už si nějakou domů přivedl, máma ji rozebrala do posledního detailu. „Ta ti nesahá ani po kotníky, Petře. Podívej, jak se obléká. A co její rodina?” Petr vždycky jen sklopil hlavu a další dívku už domů nikdy nepřivedl.

Jednou, bylo mi dvacet a Petrovi třicet, jsem se s mámou pohádala. „Proč mu pořád říkáš, že je lepší být sám? Proč mu nedovolíš žít vlastní život?” Máma se na mě podívala s ledovým klidem: „Ty tomu nerozumíš, Jano. Petr je citlivý, potřebuje mě. Ty jsi jiná, ty se o sebe postaráš.” V tu chvíli jsem pochopila, že máma potřebuje Petra víc, než on ji.

Roky plynuly. Já jsem vystudovala, našla si práci v knihovně, vdala se za Tomáše a máme dvě děti. Petr zůstal doma. Pracuje jako IT specialista, ale většinu času tráví s mámou. Chodí s ní na nákupy, opravuje jí počítač, jezdí s ní na chatu. Když jsem se ho jednou zeptala, jestli nechce zkusit seznamku, jen se smutně usmál: „Víš, Jani, já už asi neumím být s někým jiným než s mámou.”

Před dvěma lety máma onemocněla. Rakovina. Petr byl u ní každý den, já jsem se snažila pomáhat, jak to šlo, ale mám dvě malé děti a práci. Petr se stal jejím stínem. „Jsi můj jediný, Petře,” šeptala mu, když ležela v nemocnici. „Nikdo tě nikdy nebude mít rád tak jako já.” Petr se na mě tehdy podíval s očima plnýma slz. „Co budu dělat, až tu nebude?” zeptal se mě tiše. A já jsem nevěděla, co mu říct.

Po mámině smrti se Petr úplně stáhl do sebe. Přestal chodit do práce, nebral telefony, neotvíral mi dveře. Jednou jsem se odhodlala a šla za ním. Seděl v obýváku, všude ticho, na stole hrnek s nedopitým čajem. „Petře, musíš žít dál. Máma by si přála, abys byl šťastný,” zkusila jsem. „Ne, Jani, máma by si přála, abych byl s ní. Já už neumím být sám.”

Začala jsem chodit k psycholožce. Cítila jsem vinu, že jsem bratrovi nedokázala pomoct. Že jsem ho nechala v mámině stínu. Psycholožka mi vysvětlila, že některé vztahy jsou jako pouta, která se těžko rozvazují. „Vaše máma potřebovala mít Petra u sebe, aby nebyla sama. Ale tím ho připravila o vlastní život,” řekla mi.

Jednou jsem sebrala odvahu a řekla Petrovi všechno, co mě tíží. „Petře, máma tě milovala, ale svým způsobem ti vzala možnost žít. Nechci, abys zůstal sám. Zkus to změnit, prosím.” Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Já nevím, jestli to ještě umím. Ale možná bych to mohl zkusit. Kvůli tobě.”

Dnes je to rok od máminy smrti. Petr začal chodit na terapii. Občas se sejdeme na kávu, někdy přijde i k nám na oběd. Je pořád sám, ale už se tolik nevyhýbá lidem. Nedávno mi řekl: „Jani, myslíš, že ještě můžu najít někoho, kdo mě bude mít rád? Nebo je už na všechno pozdě?”

A já se ptám i vás: Myslíte, že člověk může začít znovu, i když mu bylo tolik let upřeno? Co byste Petrovi poradili vy? Má cenu bojovat o vlastní život, když jste celý život žili pro někoho jiného?