Mezi dvěma ohni: Když vás tchyně obviní před celou rodinou

„Lucie, co to máš s očima? Jsi nějaká divná, nebereš něco?“ ozvalo se najednou od stolu. Všichni ztichli. Polévka mi zaskočila v krku a já se rozkašlala. Tchyně, paní Marie, seděla naproti mně a její pohled byl ledový. V tu chvíli jsem věděla, že tohle nebude obyčejná rodinná večeře.

„Mami, co to říkáš?“ ozval se můj muž Petr, ale jeho hlas zněl spíš nejistě než rozhořčeně. Všichni ostatní – švagrová Jana, tchán Oldřich i náš desetiletý syn Matěj – na mě upírali pohledy. Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem a vztekem zároveň.

„Vždyť se na ni podívej! Je bledá, hubená, pořád unavená… A ty kruhy pod očima! To není normální,“ pokračovala Marie a její hlas nabíral na síle. „Já vím, jak to chodí. Dneska bere drogy kdekdo.“

Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku. V hlavě mi běželo tisíc myšlenek – proč to dělá? Co jsem jí udělala? Vždyť jsem jen poslední týdny víc unavená, protože v práci máme uzávěrku a Matěj měl chřipku. Ale vysvětlovat to teď, před celou rodinou, bylo nemožné.

Petr se pokusil situaci uklidnit: „Mami, Lucie je jen unavená. Má toho hodně v práci a doma…“

Marie ho přerušila: „To jsou jen výmluvy! Myslím na Matěje. Co když… co když je doma v nebezpečí?“

V tu chvíli jsem se rozplakala. Nikdy bych nevěřila, že mě někdo takhle veřejně poníží. A už vůbec ne někdo z rodiny. Petr mě objal, ale cítila jsem, že i on je zmatený a nejistý.

Večer jsme odjeli domů v tichu. Matěj se mě v autě tiše zeptal: „Mami, ty fakt bereš drogy?“ Srdce mi pukalo. „Ne, miláčku. Jen jsem unavená. Všechno bude v pořádku.“

Jenže nebylo. O dva dny později mi volala sociální pracovnice z OSPODu. Prý přišlo anonymní udání – podezření na užívání drog a zanedbávání dítěte. Věděla jsem hned, kdo za tím stojí.

Petr byl v šoku. „To snad nemyslí vážně! Mámě zavolám!“ Ale já ho zastavila. „Nech to být. Musíme to zvládnout sami.“

Následovaly týdny plné stresu, kontrol a výslechů. Sociální pracovnice byla sice milá, ale musela prověřit všechno – domácnost, Matěje i mě samotnou. Musela jsem na testy na drogy. Nikdy jsem nic nebrala! Přesto jsem se cítila jako zločinec.

Matěj byl zmatený a smutný. Ve škole se mu děti začaly posmívat – někdo z rodiny to pustil dál. „Tvoje máma je feťačka!“ slyšel na chodbách. Každý večer jsem ho utěšovala a snažila se mu vysvětlit, že všechno bude dobré.

Petr byl rozpolcený mezi mnou a matkou. „Víš, ona to myslí dobře… Bojí se o Matěje,“ říkal mi tiše večer v posteli. „Ale proč musí ničit naši rodinu?“ vybuchla jsem jednou v slzách.

Jednou večer přišla Marie k nám domů neohlášeně. Stála ve dveřích s výrazem vítězky. „Tak co? Už tě vyšetřují? Já jen chci pro Matěje to nejlepší.“

„A to znamená zničit mi život?“ vykřikla jsem zoufale. „Nikdy jsem nic nebrala! Proč mi nevěříte?“

Marie pokrčila rameny: „Když jsi moje snacha, mám právo vědět, co se děje.“

Petr ji vyhodil ze dveří. Poprvé stál jasně na mé straně.

Po několika týdnech přišly výsledky – negativní. Sociálka uzavřela případ s tím, že žádné pochybení nenašla. Ale škody byly napáchány – v rodině zavládlo napětí, Matěj měl problémy ve škole a já přišla o důvěru ke všem kolem sebe.

Jednou večer jsme seděli s Petrem na balkoně a dívali se na Prahu zalitou světly. „Co teď?“ zeptal se tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Možná už nikdy nebudeme jako dřív.“

Marie se nám omluvila jen napůl – prý to myslela dobře, ale pořád si myslí své.

Dnes už je to pár měsíců od té události. S Petrem jsme silnější než dřív, ale jizvy zůstaly. Matěj se pomalu vrací do normálu, ale já už nikdy nezapomenu ten pocit bezmoci a ponížení.

Někdy si večer kladu otázku: Proč je tak těžké věřit těm nejbližším? A kolik toho ještě musí člověk vydržet kvůli rodině?