Matka, která nikdy neřekla promiň: Příběh o povinnosti a nenaplněné lásce

„Můžeš mi podat ten hrnek, Martino?“ ozve se matčin hlas, ostrý a neústupný, jak jsem ho znala celý život. Sedím u kuchyňského stolu v našem starém panelákovém bytě na pražském sídlišti, kde jsem vyrůstala. Všude kolem mě je ticho, jen tikot hodin a matčino sípání, když se snaží nadechnout. Je jí už přes sedmdesát a poslední měsíce je na mně závislá víc, než kdy dřív. Přesto v jejím hlase není ani špetka vděku, jen samozřejmost, že tu jsem a že budu dělat, co je třeba.

Podávám jí hrnek, aniž bych se na ni podívala. V hlavě mi víří vzpomínky na dětství, na ty nekonečné dny, kdy jsem se snažila být tou nejlepší dcerou. „Martino, uklidíš si pokoj, nebo ti vyhodím všechny hračky!“ „Martino, proč máš zase trojku z matematiky? To jsi po mně, nebo po otci?“ Nikdy jsem neslyšela: „Jsem na tebe pyšná.“ Nikdy jsem neslyšela: „Mám tě ráda.“ Jen povinnosti, požadavky, výčitky.

Teď, když je nemocná, očekává, že budu všechno dělat automaticky. Že jí odpustím, že zapomenu na roky bolesti. Ale jak mám odpustit, když nikdy nepřišlo ani obyčejné promiň?

„Martino, slyšíš mě vůbec?“ vytrhne mě z myšlenek její hlas. „Ano, mami,“ odpovím tiše. „Co potřebuješ?“

„Měla bys mi dojít pro léky. A taky nakoupit. A nezapomeň na ten jogurt, co mám ráda. A prosím tě, můžeš mi vyprat prádlo? Už zase mi došly čisté ponožky.“ Její hlas je stále stejně neústupný, jako když mi bylo deset.

Vstávám a cítím, jak se mi v hrudi svírá hněv. Tolikrát jsem si představovala, že jí jednou řeknu všechno, co mě trápí. Že jí řeknu, jak moc mi chyběla láska, jak moc mě bolelo, když mě nikdy nepochválila. Ale pokaždé, když jsem se o to pokusila, její pohled mě umlčel. Ten pohled, který říkal: „Nezdržuj se hloupostmi, život je těžký, tak se s tím smiř.“

Cestou do lékárny se mi v hlavě honí otázky. Proč jsem tady? Proč jí pomáhám, když mi nikdy nedala to, co jsem potřebovala? Je to povinnost, nebo něco víc? Vzpomínám si na rozhovory s kamarádkami, které mi říkaly: „Já bych jí to nikdy neodpustila.“ Ale já nejsem jako ony. Možná proto, že jsem vyrůstala v domě, kde se city neprojevovaly, kde bylo všechno jen o povinnostech.

Když se vracím domů, matka sedí u stolu a dívá se z okna. Vypadá menší, ztracenější, než si ji pamatuji. Na chvíli mi jí přijde líto. Možná nikdy neuměla dávat lásku, protože ji sama nikdy nedostala. Její matka byla prý ještě tvrdší, nikdy ji neobejmula, nikdy jí neřekla, že ji má ráda. Je tohle dědictví, které si neseme z generace na generaci?

„Děkuju,“ řekne najednou tiše, když jí podávám léky. Zarazím se. To slovo jsem od ní slyšela jen párkrát v životě. Ale stejně to není to, co bych potřebovala slyšet.

Večer, když uklízím kuchyň, slyším, jak matka telefonuje s tetou. „Martina je tu zase. No, co bych bez ní dělala. Ale víš, jak to je, člověk se nemůže na nikoho spolehnout.“ Zastavím se uprostřed pohybu. Takže ani teď nejsem dost dobrá? Ani teď, když pro ni dělám všechno, co můžu?

V noci nemůžu spát. Přemýšlím, jestli je možné odpustit, když nikdy nepřišlo ani obyčejné promiň. Jestli je možné milovat matku, která nikdy neřekla, že mě má ráda. Vzpomínám na všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila získat její uznání – když jsem přinesla domů jedničku, když jsem vyhrála recitační soutěž, když jsem jí upekla dort k narozeninám. Vždycky to bylo málo. Vždycky se našlo něco, co jsem mohla udělat líp.

Ráno mě matka požádá, abych jí pomohla do koupelny. Je slabá, opírá se o mě a já cítím její křehkost. Najednou mám chuť ji obejmout, ale vím, že by to nepochopila. Nikdy jsme se neobjímaly. Nikdy jsme si neříkaly hezká slova.

„Martino, proč jsi tak zamlklá?“ zeptá se najednou. „Nic mi není, mami,“ zalžu. Jak jí mám říct, že mě bolí něco, co ona nikdy neviděla?

Odpoledne přijde na návštěvu můj bratr Petr. Vždycky byl matčin oblíbenec. „Ahoj, mami, jak se máš?“ ptá se a matka se na něj usměje. Ten úsměv, který jsem já nikdy neviděla. Petr se na mě podívá a tiše řekne: „Držíš se?“ Přikývnu. On ví, jaké to bylo. On taky nikdy neslyšel, že by ho matka pochválila. Ale jemu to tolik nevadí. „Je prostě taková,“ říká mi často. „Nemá to v sobě.“

Večer sedím u stolu a píšu si deník. Snažím se pochopit, proč mě to tak bolí. Proč pořád čekám na něco, co nikdy nepřijde. Možná je čas přestat čekat. Možná je čas odpustit, ne kvůli ní, ale kvůli sobě.

Když matce podávám večeři, podívá se na mě a řekne: „Martino, víš, že jsem to s tebou nikdy neměla lehké. Ale dělala jsem, co jsem mohla.“ Je to omluva? Nebo jen další výmluva? Nevím. Ale poprvé cítím, že už to nepotřebuju slyšet.

Možná nikdy neuslyším to, co bych chtěla. Možná nikdy nepřijde to obyčejné promiň. Ale možná je čas pustit minulost a začít žít pro sebe.

Jak dlouho ještě budu čekat na slova, která nikdy nepřijdou? A je možné najít klid, když se člověk nikdy nedočká uznání od toho, koho miluje nejvíc?