Mateřská láska na hraně: Příběh o kojení, které trvalo osm let

„Mami, proč už nemůžu?“ Tomášek se na mě díval těma svýma velkýma očima, ve kterých se mísila důvěra s nepochopením. Bylo mu osm let a já jsem právě udělala rozhodnutí, které jsem měla udělat už dávno. Ale jak se tohle vůbec stalo? Jak jsem se dostala až sem, kde se stydím podívat sama sobě do očí?

Všechno začalo, když se Tomášek narodil. Byla jsem už zkušená matka, měla jsem za sebou dvě dcery, Klárku a Aničku, a myslela jsem si, že mě už nic nepřekvapí. Ale Tomášek byl jiný. Narodil se předčasně, slabý, a já měla pocit, že ho musím chránit víc než ostatní. Kojení pro mě bylo symbolem bezpečí, blízkosti, lásky. A když mi doktorka v porodnici řekla: „Ivano, kojte co nejdéle, to je pro něj nejlepší,“ vzala jsem si to k srdci až příliš doslova.

První rok byl v pořádku, druhý taky. Ale když Tomášek oslavil třetí narozeniny a pořád se dožadoval prsu, začala jsem cítit zvláštní pohledy okolí. Moje máma mi jednou řekla: „Ivanko, už bys měla přestat, to není normální.“ Ale já jsem ji neposlouchala. Manžel Petr se nejdřív nevyjadřoval, ale pak začal být podrážděný. „To už je fakt moc, Ivano. Děláš z něj mimino,“ řekl mi jednou večer, když jsme si mysleli, že děti spí.

Jenže já jsem měla pocit, že dělám to nejlepší. Tomášek byl často nemocný, měl slabou imunitu, a já jsem věřila, že mateřské mléko je jeho záchrana. Jenže čím byl starší, tím víc jsem cítila, že se něco láme. Ve školce se mi jednou učitelka svěřila: „Tomášek je hodně fixovaný na vás. Nechcete zkusit ho víc zapojit mezi děti?“ A já jsem se urazila. Jak si může dovolit mi radit, co je pro mé dítě nejlepší?

Když šel Tomášek do první třídy, začal se stydět. „Mami, neříkej to nikomu,“ šeptal mi, když jsme byli sami. Ale stejně se to provalilo. Klárka se jednou pohádala s kamarádkou a ta jí vmetla do tváře: „Tvůj brácha je mimino, pořád pije od mámy!“ Klárka přišla domů uplakaná a já jsem poprvé pocítila opravdovou vinu. Co jsem to udělala svým dětem?

Petr už se mnou skoro nemluvil. Večer jsme seděli v kuchyni, každý sám, a ticho mezi námi bylo hustší než kdy dřív. „Ivano, já už nevím, jak ti pomoct. Ničíš naši rodinu,“ řekl mi jednou. A já jsem se rozbrečela. Ne proto, že bych s ním nesouhlasila, ale proto, že jsem si to konečně připustila.

Začala jsem hledat pomoc. Psycholožka mi řekla: „Paní Ivano, mateřská láska je krásná, ale někdy může být až příliš ochranitelská. Musíte Tomáška pustit.“ Ale jak se to dělá? Jak pustit dítě, které jsem osm let chránila před světem, před nemocemi, před samotou?

Rozhodla jsem se, že přestanu. Bylo to těžší, než jsem čekala. Tomášek plakal, prosil mě, a já jsem měla pocit, že mu ubližuju. Ale zároveň jsem věděla, že to musím udělat. První noc, kdy přišel a chtěl se přitulit, jsem ho jen objala a šeptala mu do vlasů: „Miluju tě, Tomášku, ale už jsi velký kluk.“

Trvalo to týdny, než si zvykl. Začal být víc uzavřený, ve škole měl problémy s kamarády, a já jsem měla pocit, že jsem mu vzala kus dětství. Klárka a Anička se mi začaly svěřovat, že se za mě stydí. „Mami, proč jsi to dělala? Všechny děti si z nás dělají srandu.“ A já jsem neměla odpověď. Jen jsem brečela do polštáře, když všichni spali.

Jednou večer, když jsem seděla v obýváku a dívala se do tmy, přišel za mnou Petr. „Ivano, já vím, že jsi to myslela dobře. Ale musíš si odpustit. Jinak se z toho nikdy nedostaneme.“ A já jsem věděla, že má pravdu. Ale jak si odpustit něco, co ovlivnilo životy všech kolem mě?

Dnes je Tomáškovi třináct. Je to chytrý kluk, ale pořád má problém navazovat vztahy. Občas se mě zeptá: „Mami, proč jsi mě kojila tak dlouho?“ A já mu vždycky odpovím: „Protože jsem tě moc milovala a bála jsem se, že tě ztratím.“ Ale vím, že to není celá pravda. Byla v tom i moje vlastní nejistota, strach, že nejsem dost dobrá máma.

Když se dnes dívám zpátky, přeju si, abych byla silnější. Abych víc naslouchala svým dětem, manželovi, sobě. Ale vím, že minulost nezměním. Můžu jen doufat, že jednou mi Tomášek odpustí. A že i já sama sobě odpustím.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Nebo bych měla víc věřit svým dětem, že zvládnou svět i beze mě? Co byste udělali vy na mém místě?