„Mami, proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ – Příběh jedné rodiny z Brna

„Mami, proč jsi mi nikdy neřekla pravdu?“ vykřikla jsem do ticha našeho malého bytu na Lesné. Moje matka, paní Jana Novotná, se na mě podívala s očima plnýma slz a já poprvé v životě viděla, jak se jí třesou ruce. Bylo mi třicet dva let a právě jsem zjistila, že muž, kterého jsem celý život považovala za svého otce, není mým biologickým otcem.

Všechno začalo jednoho deštivého dubnového odpoledne, když mi zavolala cizí žena. „Dobrý den, tady je Eva Dvořáková. Myslím, že bychom si měly promluvit. Týká se to vaší rodiny.“ Nejprve jsem si myslela, že jde o nějaký omyl nebo podvod. Ale její hlas byl naléhavý a v něčem povědomý. Domluvily jsme si schůzku v kavárně na České.

Seděla jsem tam nervózně a hrála si s lžičkou. Eva přišla přesně na čas. Byla mi podobná – stejný tvar očí, stejný úsměv. „Jsi moje sestra,“ řekla tiše a já cítila, jak se mi svět rozpadá pod rukama. „Naše matka tě dala k adopci, když jí bylo osmnáct. Já jsem zůstala s ní.“

V hlavě mi hučelo. Vždyť moje máma přece není žádná cizinka! Vyrůstala jsem s ní, chodily jsme spolu na trhy na Zelný trh, pekly jsme vánočku podle rodinného receptu. Ale najednou mi do sebe začaly zapadat všechny ty drobné nesrovnalosti – proč jsem nikdy neviděla žádné fotky z jejího těhotenství, proč se vyhýbala otázkám o mém dětství.

Když jsem se vrátila domů, matka seděla u stolu a loupala brambory na večeři. „Mami, kdo je Eva Dvořáková?“ zeptala jsem se přímo. Zbledla a brambory jí vypadly z ruky. „To je tvoje sestra,“ zašeptala.

Následující hodiny byly jako zlý sen. Matka mi vyprávěla o svém mládí – o tom, jak ji rodiče donutili vzdát se mě, protože byla svobodná matka a v osmdesátých letech to byla ostuda. O tom, jak mě adoptovali Novotní a ona mě pak znovu našla až po revoluci, když už bylo pozdě něco změnit.

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ ptala jsem se znovu a znovu. „Bála jsem se, že mě budeš nenávidět,“ odpověděla tiše.

Další týdny byly plné hádek i ticha. Táta – tedy muž, kterého jsem celý život považovala za otce – se snažil být oporou, ale i on byl zaskočený tím, co všechno matka tajila. „Pořád jsi moje dcera,“ říkal mi večer v kuchyni, když jsme spolu myli nádobí. Ale já cítila jen prázdnotu.

Začala jsem se scházet s Evou. Byla úplně jiná než já – extrovertní, rázná, měla dvě děti a rozvedeného manžela. Přesto jsme si byly blízké už od prvního setkání. Jednou jsme spolu seděly na Petrově a ona mi řekla: „Víš, já jsem ti dlouho záviděla. Myslela jsem si, že jsi měla lepší život než já.“

„A já záviděla tobě,“ přiznala jsem se jí. „Že jsi mohla být s mámou.“

Mezitím se doma situace vyhrocovala. Matka byla čím dál uzavřenější a já jí nedokázala odpustit. Jednou večer jsem slyšela, jak pláče za zavřenými dveřmi ložnice. Táta mě požádal: „Zkus ji pochopit. Udělala chyby, ale pořád tě miluje.“

Začala jsem chodit k psycholožce. V čekárně seděly další ženy mého věku – každá s vlastním příběhem o rodinných tajemstvích a zradách. Uvědomila jsem si, že nejsem sama.

Jednoho dne mi Eva zavolala: „Mamka je v nemocnici. Měla infarkt.“ Rozběhla jsem se tam bez přemýšlení. Když jsem ji viděla ležet na nemocničním lůžku, všechny výčitky šly stranou.

Seděla jsem u její postele a držela ji za ruku. „Promiň mi to všechno,“ zašeptala matka slabým hlasem. „Chtěla jsem tě chránit.“

Poprvé po dlouhé době jsem ji objala a cítila, jak ze mě spadla tíha letitého hněvu.

Dnes už vím, že rodina není jen o krvi nebo o pravdě za každou cenu. Je to o odpuštění a o tom, co jsme ochotni pro druhé udělat.

Někdy večer sedím u okna našeho bytu a přemýšlím: Kolik dalších rodin kolem nás žije s podobným tajemstvím? A kolik z nás má odvahu odpustit?