Když tchyně vládne vaším životem: Boj o vlastní hranice a klid v české rodině

„Tohle je můj dům a já rozhodnu, kdo tu bude bydlet!“ křičela na mě tchyně, zatímco jsem se snažila uklidnit třesoucí ruce. Stála jsem v kuchyni, mezi hrnci a pánvemi, které ještě voněly po nedělním obědě. Můj muž Petr seděl u stolu, mlčel a díval se do stolu, jako by tam hledal odpovědi na všechny naše problémy. Švagr Tomáš, o pět let mladší, se opíral o futro a tvářil se, že je mu celá situace naprosto lhostejná.

„Mami, prosím tě…“ začal Petr tiše, ale tchyně ho přerušila mávnutím ruky. „Nech toho! Ty nikdy nic nevyřešíš. Tomáš nemá kam jít. A vy máte dost místa. Tak kde je problém?“

Problém byl všude. V každém koutě našeho bytu v paneláku na Jižním Městě, kde jsme s Petrem žili sotva dva roky. V každém mém pohledu do zrcadla, kdy jsem si připadala menší a menší. V každé hádce, která začala být čím dál častější.

Když Tomáš skutečně přinesl kufry a zabydlel se v našem obýváku, začalo peklo. Najednou nebylo soukromí. Najednou jsem musela vysvětlovat, proč chci mít večer klid, proč nechci, aby někdo cizí chodil po bytě v ponožkách a bral si moje jídlo z lednice. Petr se snažil být prostředníkem, ale většinou jen pokrčil rameny: „Vydrž to chvíli, Leni. On si najde práci a půjde.“

Jenže chvíle se protahovala na týdny a měsíce. Tomáš si práci nehledal, zato si zvykl na pohodlí našeho bytu. Tchyně chodila každý druhý den na návštěvu „zkontrolovat kluky“, jak říkala. Mně se ani nezeptala, jak se mám. Jen kritizovala: „Tohle bys měla uklidit líp. Takhle se vaří svíčková? Ty nevíš, že Tomáš má rád víc omáčky?“

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a brečela do polštáře. Slyšela jsem za sebou kroky – Petr si ke mně přisedl. „Leni… já nevím, co mám dělat. Máma je prostě taková. A Tomáš… vždyť je to jen na chvíli.“

„Ale co já?“ vyhrkla jsem zoufale. „Co MY? Vždyť už nejsme rodina. Jsme hotel pro tvého bratra a tvoje máma tu vládne jako královna!“

Petr mlčel. V tu chvíli jsem pochopila, že jestli něco nezměním já, nezmění to nikdo.

Druhý den ráno jsem vstala dřív než ostatní. Uvařila jsem si kávu a sedla si ke stolu s papírem a tužkou. Sepsala jsem všechno, co mi vadí – od špinavých ponožek v koupelně až po neustálé návštěvy tchyně. Když všichni vstali, svolala jsem rodinnou poradu.

„Musíme si promluvit,“ začala jsem pevným hlasem, i když se mi třásly ruce.

Tchyně se ušklíbla: „Zase nějaké tvoje stížnosti?“

„Ano,“ odpověděla jsem klidně. „Tohle je můj domov stejně jako váš synův. A mám právo na klid a soukromí.“

Tomáš protočil oči: „No jo, Lenička zase něco řeší.“

Petr se poprvé postavil za mě: „Mami, Tomáš tady nemůže bydlet věčně. Musí si najít práci a vlastní bydlení.“

Tchyně zbledla vzteky: „Takže vyhodíte vlastního bratra na ulici? To jste pěkná rodina!“

„Nikdo nikoho nevyhazuje,“ řekla jsem tiše. „Ale já už takhle dál nemůžu.“

Následovalo několik týdnů tiché domácnosti a napjatých večeří. Tchyně přestala chodit tak často, Tomáš začal být protivný a Petr byl nervózní z práce i z domova.

Jednoho dne přišla tchyně sama za mnou do kuchyně. „Leni… možná jsem to přehnala,“ řekla tiše. „Ale já mám strach o Tomáše. On je slabý…“

Podívala jsem se jí do očí: „Já chápu, že ho chcete chránit. Ale já musím chránit sebe a svou rodinu.“

Nakonec Tomáš odešel – našel si podnájem s kamarádem z gymplu. Tchyně se stáhla do ústraní a já s Petrem jsme začali znovu hledat cestu k sobě.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Proč je tak těžké říct NE těm nejbližším? Kolik toho musí člověk obětovat, než si uvědomí vlastní hodnotu? Co byste udělali vy na mém místě?