Když se svět rozpadne: Příběh o Martině, dvojčatech a samotě

„Martino, tohle už není život!“ zařval Petr a práskl dveřmi tak silně, až se ve starém bytě na Žižkově zachvěla okna. Seděla jsem na zemi v kuchyni, v ruce hrnek s vychladlým čajem, a dívala se na své děti, jak si na koberci skládají kostky. Lucie si je pečlivě řadila podle barev, David je zase stavěl do vysokých věží, které pak s potěšením boural. Bylo jim teprve pět, ale už jsme měli za sebou tolik návštěv u lékařů, psychologů a logopedů, že bych mohla napsat vlastní příručku.

Ten den, kdy nám doktorka oznámila diagnózu, jsem měla pocit, že se mi pod nohama otevřela propast. „Vaše děti mají poruchu autistického spektra,“ řekla klidně, jako by mluvila o rýmě. Petr se na mě podíval, jako bych za to mohla já. Od té chvíle mezi námi rostla zeď. Každý den byl těžší. Petr začal chodit domů později, vymlouval se na práci, a když už přišel, byl podrážděný. „Proč jsou tak divní? Proč nemůžou být jako ostatní?“ ptal se mě, jako bych znala odpověď.

Jednoho večera jsem ho našla sedět v kuchyni s hlavou v dlaních. „Já to nezvládnu, Martino. Chci normální život. Chci děti, které mě obejmou, když přijdu domů. Ne tyhle…“ nedořekl to, ale já věděla, co chtěl říct. O pár dní později odešel. Zůstala jsem sama.

První týdny byly jako zlý sen. Ráno jsem vstávala s těžkým srdcem, připravovala dětem snídani, oblékala je, vodila do školky, kde na nás ostatní maminky koukaly skrz prsty. „To jsou ty, co mají ty divné děti,“ šeptaly si. Lucie se bála hluku, David nesnášel doteky. Učitelky mi dávaly najevo, že jsou na obtíž. „Paní Novotná, možná by bylo lepší, kdybyste je dala do speciální školy,“ navrhla mi jednou vedoucí školky. Slzy jsem polykala až na záchodě, kde mě nikdo neviděl.

Boj s úřady byl nekonečný. Každý papír, každé potvrzení, každá žádost o příspěvek byla jako bitva. „Musíte doložit další posudek, paní Novotná,“ říkala mi úřednice s ledovým výrazem. „Až budete mít všechno, přijďte znovu.“ Často jsem měla chuť to vzdát. Ale když jsem viděla Lucii, jak se poprvé usměje na svého bratra, nebo Davida, jak mi podá ruku, když se bojí, věděla jsem, že musím bojovat dál.

Moje máma mi často volala. „Marti, vrať se na vesnici, tady ti pomůžeme,“ nabízela. Ale já nechtěla utéct. Chtěla jsem dětem dokázat, že i v Praze můžeme žít normální život. Jenže co je to vlastně normální? Když jsem jednou v tramvaji držela Davida, který křičel, protože ho vyděsil zvuk zvonku, starší paní mi vynadala: „Takové děti by měly být doma, ne mezi lidmi!“ Chtělo se mi křičet zpátky, ale místo toho jsem jen pevněji objala syna a vystoupila o zastávku dřív.

Někdy jsem měla pocit, že se dusím. Večer, když děti spaly, seděla jsem u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, jestli jsem něco neudělala špatně. Jestli jsem mohla něco změnit. Proč zrovna moje děti? Proč já? Ale pak jsem si vzpomněla na chvíle, kdy Lucie poprvé řekla „máma“, nebo když David dokázal navázat oční kontakt. Pro ně to byly malé zázraky. Pro mě důkaz, že má smysl nevzdávat se.

Jednou večer, když jsem skládala prádlo, Lucie přišla a objala mě kolem pasu. „Mám tě ráda, mami,“ zašeptala. Rozplakala jsem se. V tu chvíli jsem věděla, že všechno to trápení, samota a boj stojí za to.

Začala jsem hledat podporu. Přidala jsem se do skupiny rodičů dětí s autismem. Poprvé jsem měla pocit, že mě někdo chápe. Sdíleli jsme své příběhy, rady, smáli se i plakali spolu. Pomohlo mi to přežít nejhorší období.

Jednoho dne mi Petr zavolal. „Martino, můžu přijít? Chci vidět děti.“ Srdce mi bušilo až v krku. Když přišel, Lucie se schovala za mě, David se na něj ani nepodíval. Petr seděl na gauči, rozpačitě se usmíval. „Nevím, jak s nimi mluvit,“ přiznal tiše. „Zkus to,“ řekla jsem. Seděli jsme tam dlouho, v tichu, ale aspoň byl s námi.

Život není pohádka. Každý den je boj. Ale naučila jsem se, že i v největší tmě může zasvítit světlo. Moje děti mě naučily trpělivosti, odvaze a lásce, která nezná podmínky.

Někdy si večer, když všechno ztichne, kladu otázku: Proč se lidé bojí jinakosti? Proč je tak těžké přijmout, že každý máme svůj svět? Možná právě proto, že se bojíme, že bychom v tom světě mohli zůstat sami. Ale já už vím, že i v samotě se dá najít síla. Co byste udělali vy na mém místě? Jak byste bojovali za své děti?