Když se rodina rozpadá: Příběh jedné matky mezi synem a bývalou snachou

„Mami, tohle jsi neměla udělat! Jak jsi mohla?“ Petr stál ve dveřích mého bytu, oči mu planuly vztekem a hlas se mu třásl. V tu chvíli jsem věděla, že jsem překročila hranici, kterou už možná nikdy nevrátím zpět.

Všechno začalo jednoho deštivého listopadového večera. Seděla jsem v kuchyni, popíjela čaj a dívala se z okna na prázdnou ulici, když mi zazvonil telefon. Na displeji svítilo jméno Lucie – moje bývalá snacha. S Petrem byli svoji šest let, ale před půl rokem se rozvedli. Od té doby jsem ji neviděla. Zvedla jsem to s obavou, co se děje.

„Paní Marie, promiňte, že vás obtěžuji… Já… já nevím, kam jinam jít,“ zněl její roztřesený hlas. „Můžu na chvíli přijít? Jen na kafe…“

Než jsem si to stihla rozmyslet, už seděla u mého stolu. Oči měla zarudlé od pláče, ruce se jí třásly. Vyprávěla mi o tom, jak ji vyhodili z podnájmu, protože přišla o práci v knihkupectví. Rodiče má daleko a s kamarádkami se pohádala. Byla úplně sama.

„Nemám kam jít, paní Marie… Prosím vás, aspoň na pár dní…“

V tu chvíli jsem cítila jen soucit. Vždyť jsem ji měla ráda jako vlastní dceru. A tak jsem jí nabídla pokoj po Petrově odchodu z domu. „Zůstaň tu, Lucie. Dokud si nenajdeš něco vlastního.“

Netušila jsem, jak moc tohle rozhodnutí změní všechno.

První týdny byly zvláštní. Lucie byla vděčná, pomáhala mi s domácností, vařily jsme spolu večeře a večer si povídaly u televize. Bylo mi s ní dobře – po letech samoty jsem měla zase pocit, že někam patřím. Jenže pak přišel Petr.

Přišel bez ohlášení v sobotu dopoledne. Otevřel dveře a uviděl Lucii v mém županu s hrnkem kávy v ruce. Ztuhl ve dveřích a pak jen tiše řekl: „Co tady děláš?“

Lucie sklopila oči a já rychle vysvětlovala: „Petře, Lucie je v těžké situaci. Neměla kam jít. Pomáhám jí jen dočasně.“

Petr se na mě podíval s takovým zklamáním, jaké jsem u něj nikdy neviděla. „Takže teď jste jedna rodina beze mě? To je hezký.“ Práskl dveřmi a odešel.

Od té doby mi nebere telefon. Nepřišel ani na moje narozeniny. Když mu píšu zprávy, odpovídá jedním slovem nebo vůbec.

Lucie se snažila být nenápadná. „Možná bych měla odejít… Nechci vám dělat problémy s Petrem.“ Ale já ji přesvědčovala, ať zůstane – vždyť přece nemůžu nechat člověka v nouzi na ulici!

Jenže čím déle tu byla, tím víc jsem cítila tíhu svého rozhodnutí. Sousedi začali šuškat – prý proč tu bydlí mladá žena bez manžela? Moje sestra Jana mi vyčetla: „Myslíš víc na cizí než na vlastního syna! Víš vůbec, jak mu je?“

Ale co mám dělat? Mám Lucii vyhodit? Jen proto, že už není oficiálně součástí rodiny? Vždyť ona za rozvod nemohla – Petr byl ten, kdo odešel za jinou.

Jednou večer jsme s Lucií seděly u stolu a ona tiše řekla: „Paní Marie, já vám nikdy nezapomenu, co jste pro mě udělala. Ale nechci být důvodem, proč vás Petr nenávidí.“

Zamrazilo mě. Uvědomila jsem si, že stojím mezi dvěma lidmi, které mám ráda – a oba kvůli mně trpí.

Začala jsem přemýšlet o svých motivech. Pomáhám Lucii opravdu jen z lítosti? Nebo je to i proto, že se bojím samoty? Že mi její přítomnost dává pocit rodiny, který mi Petr už dávno nedává?

Jednoho dne jsem se rozhodla napsat Petrovi dopis. Omluvila jsem se mu za to, že jsem ho zklamala a že chápu jeho bolest. Prosila jsem ho, aby mi dal šanci vysvětlit své pohnutky – že nechci nikoho stavět proti sobě.

Odpověď nepřišla.

Dny plynuly a já začala chápat, že někdy ani dobré úmysly nestačí k tomu, aby člověk udělal správnou věc pro všechny.

Dnes večer sedím u okna a dívám se do tmy. Lucie už spí ve svém pokoji a já přemýšlím: Udělala bych to znovu? Mám právo rozhodovat o tom, kdo je součástí mé rodiny? A kolik bolesti ještě způsobím těm, které miluji?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné zachránit rodinu, když už jednou praskla ve švech?