Když maska lásky spadne: Můj boj o místo v nové rodině

„To není fér! Proč musí Matěj zase sedět vedle tebe?“ vyštěkla na mě Anička, Petrova dcera, sotva jsme usedli ke stolu. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Můj syn Matěj se na mě podíval s očima plnýma nejistoty a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Petr stál opodál a mlčel. Všichni jsme věděli, že tohle není obyčejná večeře, ale další kolo v nekonečném zápase o místo v téhle nové rodině.

Když jsem před čtyřmi lety přijímala Petrovu nabídku k sňatku, byla jsem přesvědčená, že láska zvládne všechno. On měl dvě děti – Aničku a Tomáše – já svého Matěje. Všichni jsme měli za sebou bolestné rozchody a já věřila, že společně vytvoříme nový začátek. První týdny byly plné naděje. Děti si hrály na zahradě, Petr mě objímal a šeptal, že všechno zvládneme. Jenže pak začaly praskat švy naší nové rodiny.

Anička mi nikdy neřekla „mami“. Vždycky jen „Lucie“. Když jsem jí chtěla pomoct s úkolem, zavřela se do pokoje. Tomáš byl tišší, ale jeho pohledy říkaly víc než slova – byl loajální své matce a já pro něj byla vetřelec. Nejhorší bylo, když přišla jejich máma Jana pro děti na víkend. Děti se ke mně chovaly odtažitě ještě několik dní poté.

Petr byl zpočátku oporou. „Musíš jim dát čas,“ říkal mi večer v posteli. Jenže čas plynul a místo zlepšení přišly další konflikty. Matěj začal být smutný, často si stěžoval, že ho Anička odstrkuje. Jednou mi dokonce řekl: „Mami, proč nás tady nikdo nechce?“ Ta věta mě bodla do srdce.

Jednoho dne jsem slyšela Aničku, jak šeptá Tomášovi: „Kéž by se Lucie s Matějem odstěhovali.“ Stála jsem za dveřmi a slzy mi tekly po tváři. Večer jsem to řekla Petrovi. „To jsou jen dětské řeči,“ mávl rukou. Ale pro mě to byla rána.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Byla jsem opravdu tak špatná? Snažila jsem se být spravedlivá ke všem dětem, ale vždycky to někdo vnímal jako křivdu. Když jsem koupila Matějovi nové boty, Anička hned běžela za Petrem: „Ty máš Matěje radši!“ A Petr? Místo aby mě podpořil, často ustupoval dětem.

Jednou večer, když už děti spaly, jsem Petrovi vyčetla: „Mám pocit, že tu pro tebe nejsme my dva s Matějem důležití.“ Podíval se na mě unavenýma očima: „Lucie, já nevím, co mám dělat. Nechci přijít o děti.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo by mi pomohl pochopit, proč se cítím tak sama v domě plném lidí. Dozvěděla jsem se, že v rekonstruovaných rodinách je běžné cítit se jako outsider. Ale to vědomí mi moc nepomohlo.

Jednoho dne přišel Matěj ze školy uplakaný. „Anička mi řekla, že tu nemáme co dělat.“ Objala jsem ho a poprvé jsem pocítila vztek na Petrovy děti i na Petra samotného. Večer jsem si s Petrem sedla a řekla mu: „Takhle už to dál nejde. Buď budeme rodina všichni, nebo žádná.“

Petr mlčel dlouho. Nakonec řekl: „Zkusíme rodinnou terapii.“ Byla jsem vděčná za jeho snahu, ale věděla jsem, že to bude běh na dlouhou trať.

Na terapii jsme poprvé slyšeli Aničku říct: „Bojím se, že když budu mít ráda Lucii, maminka mě nebude chtít.“ Tomáš přiznal: „Chybí mi starý domov.“ A Matěj? Ten jen šeptl: „Chci mít taky tátu.“

Bylo to bolestivé slyšet všechny ty pravdy nahlas. Ale poprvé jsme měli pocit, že nejsme každý sám za svým štítem.

Dnes je to už rok od té doby. Není to dokonalé – někdy se pohádáme kvůli maličkostem, jindy mám pocit, že stojím stranou. Ale začali jsme spolu mluvit a hledat cestu k sobě.

Někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Stojí to všechno za to? Můžeme někdy být opravdová rodina? Co byste udělali vy na mém místě?