Když krev kapala na dlažbu sídliště a já tiskla jazyk staré feně k ráně, zjistila jsem, že moje samota má jméno: Žofka

Běžela jsem s Žofkou v náručí přes zablácený dvůr mezi paneláky, krev jí kapala ze zadní tlapky přímo na mé staré boty. Lilo jako z konve, studený dešťový vzduch nesl pach mokré země a cigaret z nedaleké lavičky. Srdce mi bušilo o závod s jejím zběsilým dechem, který jsem cítila přes promáčený svetr. Byla jsem přesně ten typ člověka, co po rozvodu nevěří, že by se mu život mohl ještě nějak otočit – ne k lepšímu, jen jinam. Ale když jsem ji nesla domů, všechna ta bolest z rozchodu s Tomášem mi na chvíli připadala méně důležitá než to, jestli ta podivná stará fena přežije.

V bytě jsem měla pořád ještě jeho hrnek na kávu a jeho stín v každém koutě. Samotu jsem přehlušovala televizí, nekonečnými večery na internetu a prací přesčas v kanceláři na Jižní Svahy v Zlíně. Nebyla jsem připravená na psa, už vůbec ne na jezevčici s šedivou tlamou, co se do mě hned vtiskla pohledem, ze kterého byla cítit stejná únava jako ze mě. Veterinární klinika na Sokolské sice nebyla daleko, ale když jsem se snažila domluvit taxi, řidič se jen vymluvil na psa bez přepravky. Tak jsem šla pěšky, v dešti, a Žofka tiše hřála v mém náručí a občas zasténala, když jí rána cukla.

Ve vetu mi oznámili, že je potřeba ošetření, možná stehy, možná rentgen. Cena mě vyrazila dech. Na účtu jsem měla poslední tři tisíce a nájem v paneláku v osobním vlastnictví visel nad hlavou jako hrozba. Ale nemohla jsem ji tam nechat – v očích měla stejný strach jako já, když jsem poprvé vešla do prázdného bytu po rozvodu. Zaplatila jsem, i když jsem věděla, že si budu muset týden půjčit na jídlo od mámy. Po letech, co jsem byla ta, která pomáhala druhým, jsem najednou byla já ta, která potřebuje – a to bolelo nejvíc.

První dny bylo všechno rozlámané. Žofka kulhala po bytě, z jejích chlupů byl cítit pach dezinfekce a převařeného masa, protože jsem jí vařila, aby jedla aspoň něco. Když jsem se probouzela, slyšela jsem její mělký dech vedle postele a v noci cítila její teplo na zádech, když se mi schoulila pod peřinu. Nechtěla jsem se k ní připoutat, bála jsem se další ztráty. Ale jak jsem ji každý den brala ven, začali se se mnou zdravit sousedi, které jsem předtím neznala. Jedna starší paní mi půjčila deku, když viděla, jak mi pes drkotá zuby v zimě. Poprvé po měsících jsem si s někým povídala déle než „Dobrý den”.

Jednou večer se mi ozval Tomáš – prý slyšel od společné známé, že mám psa. Chtěl mluvit, prý mu chybím. Najednou jsem místo smutku cítila vztek. Pochopila jsem, že kdyby nebylo Žofky, nikdy bych ten rozhovor s ním nepřijala tak klidně. Byla jsem silnější, než jsem si myslela – a nezávislejší. Odmítla jsem Tomáše poprvé bez slz, zatímco mi Žofka stála u nohou a otírala mi čumák o lýtko.

Jenže s Žofkou přišly další komplikace. Správkyně domu mi začala vyhrožovat, že psi v domě jsou problém, že si ostatní stěžují na zápach a štěkot. Skutečně, když jsem přišla domů, cítila jsem v chodbě slabý pižmový pach mokré srsti. Začala jsem víc mýt podlahy, prát deky a větrat, ale stejně jsem začala přemýšlet, jestli tu s ní můžu zůstat. Rozhodla jsem se, že najdu jiný byt – menší, s lepšími podmínkami pro psy, i když to znamenalo nižší standard a další stěhování. Bylo to poprvé od rozvodu, co jsem se rozhodovala ne podle toho, co zbylo, ale co sama chci.

Největší strach jsem měla o Žofku, když jednou uprostřed lednové noci začala náhle těžce dýchat. Její dech byl mělký a horký, cítila jsem, jak se její boky pod mou dlaní třesou a srdce jí bije divoce jako můj vlastní strach. V chodbě byl ledový průvan a slyšela jsem, jak venku bouchá popelářské auto. Když jsem zvedala telefon a zjišťovala, která veterina má nonstop službu, v hlavě mi běželo, že další zásah do úspor už nezvládnu. Snad nikdy jsem necítila takovou bezmoc a zároveň tak rychlou potřebu jednat. Naštěstí tentokrát šlo „jen” o nachlazení a Žofka se po týdnu zvedla, ale ve mně ten strach zůstal – a přiměl mě poprvé od rozvodu zajít ke své praktické lékařce a říct jí, že potřebuju pomoc. Dostala jsem doporučení na psychologa. Kdyby nebylo psa, nikdy bych si to nepřiznala.

Dnes je Žofka starší, pohybuje se pomaleji, ale v bytě, který jsem pro nás našla v Bartošově čtvrti, je jí dobře. Já jsem našla pár známých v parku, s jednou paní chodíme na kafe do Alberta, povídáme si o psech i životě. Samotu už necítím tak palčivě, i když někdy večer, když Žofka chrčí spokojeně ve spaní, mi připadá, že to, co nám zůstává, je křehké a vzácné. Často přemýšlím, jestli bych měla sílu jí znovu takhle pomoct – nebo jestli by někdy někdo pomohl mně.

Co byste udělali vy, kdyby vás někdo nebo něco náhle donutilo otevřít dveře a riskovat vlastní pohodlí kvůli slabšímu? Má smysl se ještě v dospělosti otevírat, když už jste tolikrát spadli?