Když jsem poprvé ucítila krev na jeho srsti… a najednou nebyl doma: Matouš a já, Praha 8

Když jsem ucítila lepkavou krev na jeho hrubé, šedé srsti, zastavila jsem se u vchodových dveří našeho paneláku. Matouš, ten špinavý voříšek, kterého jsem pár dní předtím poprvé vpustila domů, kulhal a tiše fňukal. Venku mrholilo, vzduch byl cítit zeminou a starým tabákem, co jeho bývalý majitel kouřil před vchodem. Za našimi dveřmi bylo ticho, jen slabé škrábání jeho tlapek na linoleu. Nevěděla jsem, jestli ho dokážu zachránit, a zároveň jsem cítila, že to musím aspoň zkusit.

Samota po rozvodu byla jako těžká deka, kterou si člověk nikdy nesundá úplně z ramen. Petr odešel už před třemi lety, ale mně připadalo, že je jeho stín pořád někde u stolu, v prázdném hrnku od kafe, v hromadě nevyžehleného prádla. Byla jsem učitelka na ZŠ Palmovka, děti mě měly rády, ale domů jsem přicházela akorát do ticha. Nejhorší byly neděle. Jednou večer jsem šla vynést smetí a u popelnic se třásl ten pes, hubený, rezavě šedý, s utrženým obojkem a očima, co se dovnitř dívaly stejně jako já do sebe. Dala jsem mu zbytek kolene a on mě sledoval až do vchodu. Nechtěla jsem ho, ale nedokázala jsem ho vyhnat.

Když jsem ho druhý den našla spícího na rohožce, už jsem věděla, že mám problém. Panelák byl plný protivných sousedů, a paní Špindlerová z třetího patra mi připomněla, že zvířata do společných prostor nepatří. Vzala jsem Matouše nahoru, i když mi srdce bilo až v krku. Jeho dech byl rychlý, studený nos voněl po mokré trávě, když mi opatrně olízl ruku. Nikdy jsem nebyla přítulná k cizím tvorům, ale najednou jsem cítila, že když ho teď vyženu, budu ještě prázdnější než doteď.

Finančně jsem na tom byla bídně. Po rozvodu mi zůstala hypotéka a učitelský plat nestačil skoro ani na energie. Když jsem našla hnisající ránu na Matoušově boku, věděla jsem, že musím na veterinu. MHD do Kobylis s psem v náručí, nervózní pohledy spolucestujících, protivná recepční, a pak účet na devět set za ošetření. Musela jsem vybrat z rezervy, na kterou už skoro nikdy nesahám. Od toho dne byl Matouš můj – i když jsem tvrdila opak, i když jsem si připadala směšná, že ve svých pětačtyřiceti letech zachraňuju cizího psa.

Začali jsme chodit na ranní procházky kolem Rokytky. Matouš mě tahal za vodítko, jeho dech byl zřetelný, horký; když jsme zastavili u keřů, slyšela jsem jeho srdce bušit, jakoby se bál, že o mne přijde. Říkala jsem si, že je hloupé spojovat své štěstí s nějakým toulavým psem, ale když se mi poprvé stulil k nohám a voněl po dešti a listí, po dlouhé době se ve mně cosi pohnulo.

Změnil rytmus mého života. Kvůli ranním venčení jsem začala chodit spát dřív a dokonce méně pít víno večer u televize. Byla jsem unavená, někdy i podrážděná, protože mi Matouš ničil boty a jednou rozkousal kabel od lampičky. Přesto jsem ho nemohla vyhodit. Největší změna ale přišla, když jsem musela volat své dceři Evě, protože jsem kvůli Matoušovi nestíhala vyzvednout léky v lékárně.

S Evou jsme si po rozvodu moc nerozuměly. Myslela si, že jsem slabá a že všechno přeháním. Ale když jsem jí řekla o Matoušovi a o tom, jak jsem vyděšená z veterinárních účtů, nabídla se, že mi pomůže s hlídáním, když budu v práci. Poprvé za několik let jsme spolu šly na procházku podél řeky – Matouš mezi námi, váhavě, s ocáskem nízko, ale poprvé se ke mně Eva neotočila zády.

A pak jednou Matouš zmizel. Ráno byla mlha, sídliště vonělo mokrým betonem a houbami z trávníku. Otevřela jsem dveře a na chodbě bylo prázdno. Běhala jsem po okolí, v dešti, s promočenou bundou a srdcem u krku. Volala jsem na něj, klepala sousedům, běhala do parku, kde zůstaly jen jeho stopy v blátě. Celý den jsem byla v práci jako tělo bez duše. Večer jsem dostala zprávu na Facebooku – Matouše někdo našel, toulal se u tramvají u Palmovky. Když jsem pro něj šla, rozklepaný, špinavý a vystrašený, vdechovala jsem jeho mokrou, navlhlou srst a cítila jsem, jak mi tepe v náručí. V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nechci být bez něj.

Musela jsem se rozhodnout – buď budu riskovat, že mě sousedi udají a přijdu o byt, nebo se přestěhuju. Po týdnu hádek a výčitek jsem se rozhodla, že si najdu menší podnájem v Libni, kde psi v domě nevadí. Bylo to náročné, bylo to ponižující, balit věci a hledat nové místo ve středním věku. Ale udělala jsem to kvůli němu. Eva mi při stěhování pomohla, protože viděla, že mi na Matoušovi opravdu záleží.

Matouš zestárl, už nechodí tak daleko a někdy mu chrčí dech, když mi leží na klíně a já cítím jeho teplé tělo pod dlaní. Nevím, jak dlouho spolu ještě budeme. Ale díky němu jsem poznala, že i v té největší samotě může přijít něco, co vás donutí znovu žít. Někdy přemýšlím, jestli jsem byla zodpovědná, když jsem ho přijala, když jsem změnila svůj život kvůli psovi, zatímco jsem nedokázala udržet rodinu. Co byste udělali vy? Má smysl dávat svůj čas a srdce někomu, kdo vám nikdy neřekne „děkuju“?