Když jsem otevřela starý notebook své dcery, našla jsem složku „Tohle máma neuvidí“ a můj svět se obrátil vzhůru nohama

„Kláro, kde máš tu nabíječku? Ten tvůj starý notebook už zase stávkuje!“ zavolala jsem do prázdného bytu, i když jsem věděla, že dcera je na brigádě v kavárně. Seděla jsem v kuchyni, venku pršelo a já měla pocit, že mě melancholie úplně pohlcuje. Notebook, který už měl dávno skončit na sběrném dvoře, jsem vytáhla jen proto, že jsem doufala, že najdu nějaké staré fotky z dovolené v Chorvatsku. Místo toho jsem na ploše zahlédla složku s názvem „Tohle máma neuvidí“. Srdce mi poskočilo. Co by tam asi tak mohla mít? Vždyť Klára byla vždycky taková tichá, uzavřená, nikdy mi nevyprávěla o svých problémech.

Chvíli jsem váhala. Měla bych to otevřít? Je to vůbec správné? Ale zvědavost byla silnější. Klikla jsem. Složka byla plná fotek, videí a několika dokumentů. První, co jsem otevřela, byla fotografie Kláry s nějakým klukem. Objímali se na lavičce v parku, smáli se. Ten kluk mi byl povědomý – byl to Honza, syn naší sousedky. Vždycky jsem si myslela, že je to slušný kluk, ale nikdy jsem netušila, že spolu něco mají. Další fotky byly z různých večírků, které jsem jí zakazovala. Klára tam byla s partou, v ruce kelímek, smála se, někdy i trochu moc. Na jedné fotce měla rozmazanou řasenku a vypadala, že pláče.

Začala jsem se třást. Co všechno jsem přehlédla? Jak je možné, že jsem o tomhle neměla ani tušení? Vždyť jsem se jí snažila být dobrou mámou, vždycky jsem se ptala, jak se má, co ji trápí. Ale ona mi nikdy nic neřekla. Otevřela jsem další soubor – byl to deník. Digitální deník, kam si psala své myšlenky. První zápis byl z loňského listopadu: „Dneska jsem se zase pohádala s mámou. Nechápe mě. Myslí si, že když mi zakáže jít ven, tak mě ochrání. Ale já už nejsem malá holka. Chci žít svůj život, i když to znamená dělat chyby.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vždyť já jsem ji jen chtěla chránit. Další zápisy byly ještě horší. Psala o tom, jak se cítí sama, jak má pocit, že mě zklamává. „Někdy mám pocit, že kdybych zmizela, nikdo by si toho nevšiml. Máma je pořád v práci, táta je věčně naštvaný. Honza je jediný, kdo mě chápe.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme se jako rodina odcizili. Kdy jsme se naposledy všichni sešli u jednoho stolu? Kdy jsme si naposledy povídali o něčem jiném než o škole nebo práci? Vždyť jsme dřív byli taková veselá rodina. Teď jsme jen tři lidé, kteří kolem sebe chodí po špičkách, aby nevyvolali hádku.

Najednou jsem uslyšela klíče v zámku. Klára přišla domů. Rychle jsem zavřela notebook a snažila se tvářit, že se nic nestalo. „Ahoj, mami,“ řekla unaveně a hodila tašku do kouta. „Ahoj, Klárko. Jak bylo v práci?“ zeptala jsem se, ale ona jen pokrčila rameny. „Dobrý.“

Chtěla jsem jí říct, co jsem našla, ale neměla jsem odvahu. Co kdyby mi už nikdy neodpustila, že jsem jí narušila soukromí? Co když ji tím ještě víc odcizím? Celý večer jsem přemýšlela, co mám dělat. Měla bych jí to říct? Nebo předstírat, že se nic nestalo?

Druhý den jsem se rozhodla, že to nevydržím. Počkala jsem, až přijde domů, a pozvala ji do kuchyně. „Kláro, musím s tebou mluvit. Otevřela jsem tvůj starý notebook a našla jsem tam složku…“ Nedopověděla jsem. Klára zbledla. „Ty jsi mi lezla do věcí?“ vyhrkla. „Já… promiň, nechtěla jsem… jen jsem hledala fotky z dovolené…“

Rozplakala se. „Ty mi nikdy nevěříš! Pořád mě jen kontroluješ! Proto ti nic neříkám!“ křičela. Snažila jsem se ji obejmout, ale odstrčila mě. „Já už nevím, jak s tebou mluvit, mami. Všechno, co udělám, je špatně. Nikdy mě neposloucháš, jen mi říkáš, co mám dělat.“

Seděla jsem tam a cítila se bezmocná. Všechno, co jsem kdy udělala, bylo špatně. Chtěla jsem ji chránit, ale místo toho jsem ji ztratila. Klára odešla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, kde jsme udělali chybu. Možná jsme měli víc mluvit, víc naslouchat. Možná jsem měla být méně přísná a víc jí důvěřovat.

Ráno jsem jí nechala na stole lístek: „Klárko, promiň. Miluju tě. Kdykoliv budeš chtít mluvit, jsem tady.“ Odpověď jsem nedostala. Ale večer přišla do kuchyně, sedla si ke mně a tiše řekla: „Mami, já taky nechci, abychom se hádaly. Ale potřebuju, abys mě brala vážně.“

Objaly jsme se. Věděla jsem, že to bude dlouhá cesta, ale aspoň jsme udělaly první krok.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi ochranou a důvěrou? Jak poznat, kdy už dítě potřebuje vlastní prostor? Máme právo zasahovat do jejich tajemství, když je chceme chránit? Co byste udělali vy na mém místě?