Když jsem opustila dceru kvůli práci v Německu: Cena přežití

„Mami, proč zase odjíždíš?“ Klářin hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Stála ve dveřích našeho malého bytu na Jižním Městě, v ruce držela plyšového medvídka, kterého jsem jí koupila na pouti v Hostivaři. Bylo jí dvanáct a já jsem jí právě oznámila, že za dva týdny odjíždím pracovat do Německa. Věděla jsem, že to bude těžké, ale netušila jsem, že tahle chvíle mě bude pronásledovat celý život.

Byl rok 2004, manžel mi zemřel na rakovinu a já zůstala sama s dcerou a dluhy. Pracovala jsem jako prodavačka v supermarketu, ale peníze sotva stačily na nájem a jídlo. Každý den jsem počítala drobné, abych mohla Kláře koupit aspoň rohlík a jogurt na svačinu. Když mi kamarádka Jana nabídla kontakt na agenturu, která zprostředkovávala práci v Německu, neváhala jsem dlouho. Slíbili mi práci uklízečky v Mnichově a plat, o kterém jsem si v Praze mohla nechat jen zdát.

„Kláro, já se vrátím. Bude to jen na pár měsíců, slibuju,“ šeptala jsem, když jsem jí balila svačinu na cestu do školy. „Musím to udělat, abychom měly na nájem a abys mohla dál chodit na kroužky.“ Klára se na mě dívala s očima plnýma slz. „Ale já tě potřebuju tady, mami. Nechci být s babičkou.“

Moje máma, Klářina babička, byla přísná a málomluvná žena. Věděla jsem, že se o Kláru postará, ale nikdy jí nedokázala dát tolik lásky, kolik potřebovala. Přesto jsem neměla na výběr. První noc v Německu jsem brečela do polštáře a modlila se, aby mi Klára odpustila.

Práce byla těžká. Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno, abych stihla uklidit kanceláře, a večer jsem padala do postele vyčerpaná. Posílala jsem domů každé euro, co mi zbylo, a psala Kláře dlouhé dopisy. Odpovědi chodily čím dál méně často. Po půl roce mi babička volala, že Klára začala chodit za školu a doma skoro nemluví.

Jednou jsem se vrátila na víkend domů. Klára mě sotva pozdravila. „Proč jsi mě nechala samotnou?“ vyčetla mi. „Všichni ve třídě mají mámu doma. Jen já mám mámu v cizině.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že to dělám pro nás, ale ona jen zavřela dveře do svého pokoje a pustila si hudbu nahlas.

Roky plynuly. Z Německa jsem se vracela jen na Vánoce a někdy na Velikonoce. Klára dospívala, začala chodit s klukem, kterého jsem nikdy nepoznala. Když jsem jí volala, odpovídala jednoslovně. „Jo. Ne. Nevím.“ Babička mi říkala, že je pořád smutná a uzavřená. Já jsem zatím v Německu uklízela domy bohatých rodin, které měly všechno, co jsem já nikdy neměla – čas na děti, společné večeře, smích v kuchyni.

Jednou jsem v jednom z těch domů viděla, jak matka objímá svou dceru, když se vrací ze školy. Záviděla jsem jim. Přála jsem si být na jejich místě. Ale věděla jsem, že kdybych se vrátila do Prahy, skončily bychom s Klárou na ulici.

Když Klára maturovala, přijela jsem na její promoce. Seděla v první řadě, krásná a dospělá, ale když mě uviděla, jen kývla hlavou. Po oslavě jsme šly spolu na kávu. „Mami, já ti nikdy neodpustím, že jsi mě opustila,“ řekla mi tiše. „Možná jsi mi dala peníze, ale vzala jsi mi dětství.“

Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem jí říct, že jsem ji milovala víc než cokoliv na světě, ale slova mi uvízla v krku. Jen jsem ji pohladila po vlasech, ale ona se odtáhla.

Dnes je mi devětapadesát, žiju zpátky v Praze, ale Klára se mnou skoro nemluví. Má vlastní rodinu, dvě děti, a já je vídám jen zřídka. Když se potkáme, je mezi námi ticho, které nejde překonat. Někdy si říkám, jestli jsem opravdu měla na výběr. Byla jsem špatná matka, když jsem odešla, abych nás uživila? Nebo jsem jen udělala to, co bylo nutné?

Každý večer si prohlížím staré fotky Kláry, když byla malá, a ptám se sama sebe: Stálo to všechno za to? Co byste udělali vy na mém místě?