Děti u stolu: Den, na který nikdo nezapomněl

„Mami, kde mám ponožky?“ ozvalo se z chodby, zatímco jsem v kuchyni obracela bramboráky na pánvi. V tu samou chvíli se ozvala Anička: „Mami, já nemůžu najít sešit na češtinu!“ A do toho všeho se z obýváku neslo: „Marie, kde máme dálkový ovladač?“ To byl můj muž Petr, který už dávno zapomněl, jak vypadá hledání čehokoliv bez mé asistence.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se rozpadám na tisíc kousků. Každý z nich patřil někomu jinému – jeden kousek Aničce, druhý Honzíkovi, třetí malému Tomáškovi a ten největší Petrovi. Ale žádný kousek nezůstal pro mě. Už týdny jsem si připadala jako duch v našem vlastním bytě na pražském sídlišti. Každý den stejný kolotoč: práce, nákup, úkoly, vaření, praní, úsměvy a objetí na přání. Ale kdo se zeptal mě, jak mi je?

„Mami, ty jsi zase spálila bramboráky!“ vyhrkla Anička a já cítila, jak mi v očích pálí slzy. „Promiň,“ zašeptala jsem a rychle je otočila. Petr mezitím našel ovladač (ležící přímo před ním) a pustil si zprávy. Děti se hádaly o to, kdo bude sedět u okna. Já stála u plotny a cítila, jak se mi hroutí svět.

Večer jsem seděla v koupelně na okraji vany a poslouchala tlumené hlasy z obýváku. „Marie, kde máme čistý ručník?” ozvalo se znovu. V tu chvíli jsem bouchla dveřmi a poprvé za dlouhou dobu jsem si dovolila plakat nahlas. Byla jsem unavená. Unavená z toho být neustále k dispozici, unavená z toho být neviditelná.

Druhý den ráno jsem se rozhodla. Dnes neudělám nic navíc. Žádné hledání ponožek, žádné připomínání úkolů, žádné vaření večeře navíc. Jen to nejnutnější. Děti byly zmatené. „Mami, proč jsi nám nezabalila svačinu?” ptal se Honzík. „Protože už jste velcí a zvládnete to sami,” odpověděla jsem klidně. Petr se na mě podíval překvapeně: „Co je s tebou?” „Nic,” řekla jsem tiše.

Celý den byl zvláštní. Děti si musely poradit samy. Petr si musel najít čistou košili bez mé pomoci. Večer jsme seděli u stolu a poprvé za dlouhou dobu bylo ticho. „Mami, jsi nemocná?” zeptala se Anička opatrně. „Nejsem nemocná,” odpověděla jsem a podívala se jim do očí. „Jen už nechci být neviditelná.”

Petr mlčel. Děti taky. Cítila jsem jejich pohledy – překvapené, možná i trochu vyděšené. „Víte,” začala jsem pomalu, „každý den pro vás dělám spoustu věcí. Ale někdy mám pocit, že už nejsem Marie, ale jen vaše služka.” Slova visela ve vzduchu jako těžký mrak.

Petr si odkašlal: „To přece není pravda…” „Opravdu?” skočila jsem mu do řeči. „Kdy ses mě naposledy zeptal, jak mi je? Kdy jste mi naposledy poděkovali za večeři? Kdy jste si všimli, že jsem smutná?”

Anička sklopila oči. Honzík si začal hrát s vidličkou. Tomášek se ke mně přitulil: „Mami, já tě mám rád.” Slzy mi stekly po tváři.

Ten večer byl jiný než všechny předchozí. Petr přišel za mnou do ložnice a poprvé po letech mě objal beze slov. Děti mi druhý den ráno připravily snídani – trochu připálenou topinku a kakao s příliš cukrem. Ale bylo to poprvé, kdy myslely na mě.

Od té doby jsme začali mluvit jinak. Ne vždy to bylo jednoduché – někdy jsme se pohádali, někdy jsme plakali všichni společně. Ale už jsem nebyla neviditelná.

Někdy si říkám: Musela jsem opravdu dojít až na dno, abych byla slyšet? Kolik maminek kolem nás je dnes neviditelných? Co byste udělali vy na mém místě?