Bez kolébky: Příběh jedné matky v chaosu všedních dnů

„Proč tu není ani kolébka? Proč tu není nic?“ šeptám si, když překračuji práh našeho bytu s malou Aničkou v náručí. Její tichý dech se mísí s mým roztřeseným dechem. Všude kolem mě je ticho, jen v kuchyni tikají hodiny. Petr slíbil, že všechno připraví, že postýlku smontuje, že koupí plenky, že… Ale teď tu není ani on, ani postýlka, ani teplo domova. Jen krabice s nedodělaným nábytkem a hromada prádla na gauči.

„Petře? Kde jsi?“ volám do prázdna. Telefon mi vibruje v kapse. „Promiň, zdržel jsem se v práci. Přijdu později. Všechno zvládneš, jsi přece silná holka,“ píše mi. Silná holka. V tu chvíli mám chuť křičet. Silná holka? Jsem rozbitá na tisíc kousků, bolí mě celé tělo, mám strach, že něco pokazím, a Anička pláče. Nikdy jsem si nepřipadala slabší.

Sedím na zemi vedle krabice s nápisem „postýlka“ a v náručí držím své dítě. Dívám se na její drobné ruce a přemýšlím, jestli tohle zvládnu. V porodnici mi všichni říkali, jak je mateřství krásné, ale nikdo mi neřekl, jak je osamělé. Nikdo mi neřekl, že budu první noc doma brečet do polštáře a přát si, aby někdo přišel a objal mě.

Když Petr konečně přijde domů, je unavený a podrážděný. „Promiň, fakt toho mám v práci moc. Zítra to všechno dodělám,“ slibuje a ani se na mě pořádně nepodívá. „Anička potřebuje postýlku dneska,“ šeptám zoufale. „Vždyť může spát vedle tebe,“ mávne rukou a jde si pustit televizi.

Další dny jsou jako v mlze. Petr ráno odejde do práce, večer přijde domů a je unavený. Já se snažím nezbláznit z pláče, kojení a nekonečných hodin samoty. Moje máma bydlí daleko a kamarádky mají své životy. Když jim napíšu, odpoví až za několik hodin: „To bude dobrý! Užij si miminko.“ Ale jak si mám užít miminko, když mám pocit, že se topím?

Jednou v noci Anička pláče už třetí hodinu v kuse. Sedím s ní na gauči a brečím taky. Petr se otočí na druhý bok a přetáhne si peřinu přes hlavu. „Můžeš ji aspoň na chvíli pochovat?“ prosím ho zoufale. „Zítra mám důležitou poradu,“ zamumlá a spí dál.

Začínám mít pocit, že jsem na všechno sama. Že moje potřeby nikoho nezajímají. Že jsem jen stroj na kojení a praní prádla. Když se podívám do zrcadla, nepoznávám se. Kde je ta veselá Jana, která se smála s kamarádkami u vína? Kde je ta žena, která věřila, že rodina bude její největší štěstí?

Jednoho dne přijde moje máma na návštěvu. Stačí jí jediný pohled na mě a hned ví, že něco není v pořádku. „Janičko, co se děje?“ ptá se tiše. A já poprvé všechno řeknu nahlas – o samotě, o strachu, o tom, jak mě Petr nechává ve všem samotnou.

Máma mě obejme a řekne: „Musíš mu to říct naplno. Jinak se nic nezmění.“

Večer čekám na Petra s těžkým srdcem. Když přijde domů, vypnu televizi a posadím ho ke stolu. „Musíme si promluvit,“ začnu roztřeseným hlasem.

„Co je zase?“ povzdechne si.

„Nezvládám to sama. Potřebuju tě tady. Potřebuju tvoji pomoc, tvoji podporu. Nechci být jen služka nebo chůva. Jsem tvoje žena a Anička je tvoje dcera.“

Petr chvíli mlčí a pak řekne: „Já nevím, co mám dělat. V práci je toho moc… Nechci tě zklamat.“

„Ale už jsi mě zklamal,“ odpovím tiše.

Ticho mezi námi je těžké jako olovo. Petr vstane a odejde do ložnice.

Další dny jsou napjaté. Petr se snaží být víc doma, ale jde mu to těžko. Já se učím říkat si o pomoc – i když to bolí moji hrdost.

Jednou večer sedíme všichni tři na gauči – já, Petr i Anička – a poprvé mám pocit, že jsme rodina. Není to dokonalé, ale je to naše.

Od té doby už nikdy neberu nic jako samozřejmost – ani úsměv svého dítěte, ani obyčejné objetí.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je pro nás tak těžké mluvit o tom, co opravdu potřebujeme? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout sami? Co myslíte vy?