Zbyt těsný stůl: Příběh o tchyni, švagrové a boji za vlastní místo

„To je zase studené, Lucie. Ty nikdy nepochopíš, jak se správně dělá svíčková,“ pronesla tchyně a odsunula talíř, aniž by se na mě podívala. V kuchyni voněla omáčka, ale ve vzduchu viselo napětí. Švagrová Petra se jen pousmála a začala vyprávět o svém novém povýšení v bance. Všichni u stolu jí hltali každé slovo. Já jsem tam seděla jako přebytečný kus nábytku.

Vždycky jsem si myslela, že když si vezmu Honzu, budu mít novou rodinu. Ale už od svatby mi bylo jasné, že pro jeho matku budu vždycky ta druhá. Petra je dokonalá – krásná, úspěšná, vždy upravená. Já? Pracuju jako učitelka na základce, mám dvě děti a někdy nestíhám ani vyprat prádlo. Ale snažím se. Jenže to nestačí.

„Petruško, ty jsi opravdu šikovná. A jak jsi zvládla ten audit! To by Lucie nikdy nedokázala,“ pokračovala tchyně a já cítila, jak mi hoří tváře. Honza mlčel. Vždycky mlčí. Doma mi pak řekne, že to nemyslela zle, že mám být nad věcí. Ale jak mám být nad věcí, když mě jeho máma přehlíží jako vzduch?

Vzpomínám si na první Vánoce u nich doma. Přinesla jsem domácí vánočku podle receptu mojí babičky. Tchyně ji ochutnala a řekla: „No… příště radši kup nějakou v obchodě.“ Petra donesla kupované cukroví a všichni ho chválili do nebe. Tenkrát jsem poprvé brečela na záchodě.

S Petrou jsme nikdy nebyly kamarádky, ale snažila jsem se s ní vycházet. Když se jí narodila dcera, pletla jsem pro malou svetřík. Petra mi poděkovala jen zprávou na Messengeru. Když jsem já měla druhého syna, přišla s dárkem od tchyně – bodyčko s nápisem „Babiččin miláček“. Pro Petřinu dceru koupila tchyně zlatý řetízek.

Jednou jsem se snažila s Honzou o tom mluvit: „Cítím se tam jako cizí. Tvoje máma mě pořád srovnává s Petrou.“

„To si jen bereš moc osobně,“ odpověděl a dál koukal do mobilu.

Začala jsem se vymlouvat na práci nebo nemoc dětí, abych nemusela na rodinné oslavy. Ale Honza trval na tom, že musíme chodit – kvůli dětem, kvůli rodině. Tak jsem tam seděla a poslouchala další historky o Petřiných úspěších.

Jednou jsem to už nevydržela. Bylo to na Honzových narozeninách. Tchyně přinesla dort a slavnostně ho položila před Petru: „Ty jsi ho zasloužila nejvíc, Petruško, vždyť jsi Honzovi vždycky pomáhala.“ Všichni se smáli, jen já měla slzy na krajíčku.

Po večeři jsem šla na balkon a snažila se uklidnit. Petra přišla za mnou: „Hele, Lucie, neber si to tak. Máma je prostě taková.“

„Tobě to nevadí?“ zeptala jsem se.

Pokrčila rameny: „Já už to neřeším. Ale chápu tě.“

Chtěla jsem jí říct, že ji obdivuju za tu lehkost, ale místo toho jsem jen kývla.

Doma jsem se rozbrečela před Honzou: „Proč mě tvoje máma nemá ráda? Co dělám špatně?“

Objal mě: „Nic neděláš špatně. Ona je prostě… stará škola.“

Ale já vím, že to není pravda. S Petrou je jiná – usmívá se na ni, objímá ji, chválí ji před všemi. Se mnou mluví jen o tom, co dělám špatně.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Nejsem dost dobrá manželka? Máma? Snažím se být trpělivá kvůli dětem, ale někdy mám chuť prostě odejít a už se nikdy nevrátit.

Jednou večer mi volala maminka: „Lucinko, ty jsi poslední dobou nějak smutná.“

Rozplakala jsem se do telefonu: „Mami, já už nevím, co mám dělat. Připadám si jako nula.“

Maminka mě vyslechla a pak řekla: „Musíš si stát za svým. Nenech se ponižovat.“

Ale jak? Když i Honza říká, že přeháním?

Další rodinný oběd byl jako vždycky – Petra v centru pozornosti, já v koutě. Když tchyně začala opět kritizovat moje bramborové knedlíky („Petra je dělá vždycky nadýchané!“), najednou jsem to nevydržela:

„Paní Nováková,“ řekla jsem nahlas a všichni ztichli. „Můžu vám něco říct?“

Tchyně zvedla obočí: „Ano?“

„Vždycky mě srovnáváte s Petrou a nikdy nejsem dost dobrá. Snažím se být součástí rodiny, ale připadám si tu jako cizinec.“

V místnosti bylo ticho. Petra sklopila oči. Honza vypadal překvapeně.

Tchyně chvíli mlčela a pak řekla: „To není pravda.“

„Ale je,“ ozvala se Petra tiše. „Mami, Lucie má pravdu.“

Tchyně se zamračila: „Já jen chci pro Honzu to nejlepší.“

„A co když to nejlepší je právě Lucie?“ řekl Honza najednou.

Bylo to poprvé, co se mě zastal.

Od té doby už nic nebylo stejné. Tchyně byla chvíli uražená, ale časem trochu změkla. Petra mi začala psát častěji a někdy jsme spolu zašly na kávu bez rodiny.

Nevím, jestli někdy budu pro tchyni dost dobrá. Ale aspoň už nejsem ticho.

Někdy si říkám: Kolik žen v Česku zažívá totéž? Proč pořád mlčíme? A kdy přijde čas říct dost?