Otrávené dědictví: Jak mi otcův dar roztrhal rodinu

„Marto, pojď sem! Musíme si promluvit.“ Hlas mé matky se nesl kuchyní jako ledový vítr. Seděla jsem na schodech, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Věděla jsem, že to přijde. Od té chvíle, co táta zemřel a zanechal nám svůj dům v Říčanech, se mezi mnou a mojí sestrou Lenkou začalo něco lámat. Ale že to zajde až sem? To jsem si nikdy nemyslela.

„Co je zase?“ vyhrkla jsem podrážděně, protože jsem už neměla sílu na další hádky. Matka mě probodla pohledem. „Lenka tvrdí, že jsi jí zatajila dopis od notáře. Prý jsi věděla, že dům je napsaný jen na tebe.“

Ztuhla jsem. V tu chvíli jsem si přála být kdekoli jinde. „To není pravda! Já… já jsem ten dopis dostala až včera!“ zalhala jsem. Věděla jsem, že to není fér, ale co jsem měla dělat? Lenka byla vždycky otcova holčička a já ta druhá. Celý život jsem žila ve stínu její dokonalosti – lepší známky, lepší práce, lepší vztahy. A teď mi otec odkázal dům jenom mně. Proč? Proč právě mně?

Lenka stála ve dveřích, oči plné slz a vzteku. „Vždycky jsi byla ta chudinka! Táta ti všechno dával, protože tě litoval! Ale tohle už je moc, Marto!“ křičela na mě a já cítila, jak se mi hroutí svět pod nohama.

Dům v Říčanech byl pro naši rodinu vším. Každé Vánoce jsme tu pekli cukroví, na zahradě jsme s tátou stavěli sněhuláky a v létě grilovali s přáteli. Teď se ten dům stal symbolem rozkladu. Matka mlčela, ale v očích jí hořela bezmoc.

Začaly týdny plné hádek, právníků a výčitek. Lenka mě obviňovala z podvodu, matka mě prosila, abych dům prodala a rozdělila peníze. „Marto, prosím tě… Jste přece sestry! Táta by nechtěl, abyste se kvůli tomu rozhádaly,“ šeptala večer v kuchyni u hrnku čaje.

Ale já už nemohla ustoupit. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem měla něco svého. Něco, co mi nikdo nemohl vzít. „Mami, já ten dům potřebuju. Nemám kam jít. Lenka má byt v Praze, má manžela i děti… Já mám jen tenhle dům.“

Matka se rozplakala. „Ale za jakou cenu? Ztratíš sestru?“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit do práce – kolegové si šeptali za zády a já měla pocit, že všichni vědí o našem rodinném pekle. Kamarádky mi psaly, ale já neodpovídala. Jen jsem seděla v prázdném domě a poslouchala ticho.

Jednou večer přišla Lenka sama. Bez dětí, bez manžela. Sedla si naproti mně ke kuchyňskému stolu.

„Víš, co mě nejvíc bolí?“ začala tiše. „Že jsme si vždycky všechno říkaly. A teď… teď jsme cizí.“

Mlčela jsem. Chtěla jsem jí říct pravdu – že jsem o dopisu věděla už měsíc a bála se jí to říct. Že jsem měla strach, že mě zase odsune na druhou kolej. Ale místo toho jsem jen řekla: „Taky mě to bolí.“

Lenka vstala a odešla. Od té doby jsme spolu nemluvily.

Matka se snažila udržet rodinu pohromadě – zvala nás na obědy, psala nám zprávy, ale nic nepomáhalo. Dům v Říčanech byl najednou prázdný a studený jako lednice.

Jednoho dne mi přišel dopis od právníka – Lenka podala žalobu o vydání poloviny domu. Zhroutila jsem se na podlahu a brečela jako malá holka.

Začal soudní kolotoč – výslechy, papíry, advokáti. Všichni naši známí o tom věděli a já měla pocit, že už nikdy nebudu šťastná.

Po roce soud rozhodl: dům musíme prodat a peníze si rozdělit napůl.

Stála jsem před domem s klíči v ruce a cítila jen prázdno. Všechno to stálo za to? Ztratila jsem sestru i domov.

Dnes žiju v malém bytě na okraji Prahy. S matkou se vídáme občas, s Lenkou vůbec.

Každý večer si kladu otázku: Kdybych byla upřímná hned na začátku, mohlo být všechno jinak? Dá se vůbec odpustit taková zrada v rodině? Co byste udělali vy na mém místě?