Můj plat není láska: Mezi strachem a svobodou

„Jano, kde máš výplatní pásku?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zavřela dveře bytu. V ruce jsem ještě držela tašku s nákupem, když jsem zahlédla Petra, jak sedí u stolu s rozpočtem v ruce. „Dneska mi to přišlo na účet, ale musím si nechat něco na obědy,“ odpověděla jsem tiše, s obavou v hlase. Petr se na mě podíval pohledem, který jsem znala až příliš dobře – nebyl v něm hněv, spíš zklamání a výčitka. „Jano, vždyť víš, že všechno dělám pro nás. Kdybys mi to nedala, jak bych mohl zaplatit nájem a složenky? Ty přece neumíš hospodařit.“

Bylo mi třicet pět let a už deset let jsem žila v přesvědčení, že odevzdávat svůj plat je normální. Vždyť to tak dělala i moje máma. Jenže poslední dobou jsem si začala všímat, že mi chybí drobnosti – káva s kolegyněmi, nové boty pro dceru, nebo jen pocit, že mám něco svého. Každý měsíc jsem dostala kapesné – pár stovek na drobnosti. Zbytek šel na společný účet, ke kterému měl přístup jen Petr.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. V hlavě mi zněla slova kolegyně Lenky: „Jani, proč si necháváš všechno vzít? To není normální.“ Tehdy jsem jí jen mávla rukou – vždyť Petr je přece hodný, nikdy mě neuhodil, jen je prostě zodpovědný. Ale ta věta ve mně zůstala.

Začala jsem si psát deník. Každý den pár vět o tom, jak se cítím. A čím víc jsem psala, tím víc mi docházelo, že žiju život někoho jiného. Moje rozhodnutí byla jeho rozhodnutí. Když dcera Anička chtěla jet na školu v přírodě, musela jsem prosit o peníze. Když jsem chtěla jít s kamarádkami do kina, musela jsem vysvětlovat proč. A když jsem jednou přišla domů později kvůli přesčasům, Petr se mnou nemluvil celý večer.

Jednoho dne přišel z práce dřív a našel mě u počítače. Rychle jsem zavřela okno s internetovým bankovnictvím. „Co děláš?“ zeptal se podezřívavě. „Jen kontroluju účet,“ zalhala jsem. „Na co? Vždyť to dělám já,“ odsekl a já cítila, jak se mi stahuje žaludek.

Začala jsem být nervózní. Přestala jsem spát. Každé ráno jsem vstávala s pocitem viny – měla bych být vděčná za to, co mám. Ale byla jsem šťastná? Jednou večer jsme seděli u televize a Petr řekl: „Víš, že bezemě bys nic nezvládla? Jsem rád, že mi věříš.“ Mlčela jsem. Uvnitř mě to ale zabolelo.

Jednoho dne mě Lenka pozvala na kávu po práci. Seděly jsme v malé kavárně na Vinohradech a ona mi položila jednoduchou otázku: „Jano, kdy jsi naposledy udělala něco jen pro sebe?“ Nevěděla jsem. Rozbrečela jsem se tam před ní jako malá holka.

Začaly jsme si psát častěji. Lenka mi poslala odkaz na článek o finanční závislosti žen v Česku. Četla jsem ho několikrát dokola. Najednou mi došlo, že nejsem jediná. Že nejsem špatná manželka ani matka – jenom jsem uvěřila tomu, co mi bylo celý život předkládáno.

Rozhodla jsem se pro malý krok – nechala jsem si část výplaty posílat na svůj vlastní účet. Poprvé za deset let jsem měla peníze jen pro sebe. Koupila jsem Aničce nové pastelky a sobě knížku od Aleny Mornštajnové. Když to Petr zjistil, byl vzteklý: „Co to má znamenat? Tajíš přede mnou peníze?“ Křičel a já poprvé neustoupila: „Chci mít něco svého! Nejsem tvoje dítě!“

Následující týdny byly peklo. Petr byl odtažitý, mlčel nebo vyčítal každou korunu. Ale já cítila zvláštní klid – poprvé v životě jsem měla pocit, že mám nad něčím kontrolu.

Jednou večer přišla Anička za mnou do ložnice: „Mami, proč jsi smutná?“ Objala mě a já jí řekla: „Někdy je těžké být dospělý.“ Usmála se: „Ale já tě mám ráda takovou, jaká jsi.“

Začala jsem chodit na terapii. Naučila jsem se říkat ne. Naučila jsem se mluvit o svých pocitech bez strachu z výsměchu nebo trestu. Pomalu jsme s Petrem začali mluvit o penězích jinak – jako dva dospělí lidé.

Nebylo to jednoduché. Byly hádky i slzy. Ale dnes už vím, že můj plat není důkaz lásky ani oddanosti – je to moje práce, moje úsilí a moje právo rozhodovat o sobě.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? Kolik z nás ještě čeká na odvahu říct: „Dost!”? Co byste udělali vy na mém místě?