Láska, která prohrála s matkou – Příběh o volbách, které nejdou vzít zpět

„Proč jsi mi to udělal, Petře?“ šeptala jsem do ticha naší ložnice, zatímco on stál u dveří a v ruce svíral klíče od auta. Jeho oči byly tvrdé, neústupné, a já v nich poprvé po těch letech neviděla ani špetku lásky. „Musím jet za mámou. Potřebuje mě,“ odpověděl tiše, ale rozhodně. V tu chvíli jsem pochopila, že všechno, co jsme spolu budovali, se začíná rozpadat.

Byla jsem vždycky ta, která věřila v kompromisy. Když jsme se s Petrem před sedmi lety brali v malém kostelíku na okraji Plzně, slibovali jsme si, že budeme stát při sobě v dobrém i zlém. Jenže nikdo mě nepřipravil na to, jak těžké je žít s někým, kdo nikdy skutečně neodstřihl pupeční šňůru od své matky.

Jeho maminka, paní Novotná, byla žena s ostrým jazykem a ještě ostřejšími názory. Od začátku mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. „Petříčku, ta tvoje Jana neumí ani pořádně svíčkovou,“ říkávala s úsměvem, který bodal jako jehla. Petr se vždycky jen omluvně usmíval a já doufala, že časem pochopí, kde je jeho místo.

Jenže čas plynul a nic se neměnilo. Každou neděli jsme museli jezdit na oběd k Novotným do paneláku na Lochotíně. Každý můj pokus o změnu byl smeten ze stolu. „Jana, maminka je sama. Musíme jí pomáhat,“ říkal Petr pokaždé, když jsem navrhla, že bychom mohli strávit víkend jen spolu nebo s přáteli.

Nejhorší to bylo po narození naší dcery Aničky. Místo abychom si užívali první týdny jako rodina, paní Novotná se k nám nastěhovala „na pomoc“. Ve skutečnosti mi ale jen kontrolovala každý krok. „To dítě je moc navlečené!“, „Takhle ji nekrm!“, „Já bych to udělala jinak.“ Petr stál mezi námi jako rozhodčí a většinou rozhodl ve prospěch své matky.

Jednoho večera jsem už nevydržela a vybuchla: „Petře, proč nikdy nestojíš za mnou? Jsem tvoje žena! Tohle je náš domov!“ On jen pokrčil rameny: „Jana, nechci se hádat. Máma to myslí dobře.“

A tak jsem se začala cítit jako cizinec ve vlastním bytě. Přestala jsem zvát kamarádky na návštěvu – paní Novotná je vždycky nějak urazila nebo jim dala najevo, že nejsou vítané. Moje máma? Ta byla podle ní „moc měkká“ a „neumí vychovávat děti“. Petr nikdy neřekl ani slovo na mou obranu.

Zlom přišel loni v zimě. Anička měla horečku a já byla zoufalá. Volala jsem Petrovi do práce: „Prosím tě, můžeš přijít dřív domů? Potřebuju pomoct.“ On mi ale oznámil, že jeho maminka má chřipku a jede za ní. „Ona je starší, potřebuje mě víc,“ řekl bez zaváhání.

Ten večer jsem seděla u postýlky a dívala se na spící dceru. Slzy mi tekly po tváři a já si poprvé přiznala pravdu: pro Petra budu vždycky až druhá. Druhý den ráno jsem mu to řekla: „Petře, takhle už dál nemůžu. Buď si vybereš mě a Aničku, nebo svou matku.“

Dlouho mlčel. Pak se zvedl a odešel. Nevrátil se ani večer, ani další den. Po týdnu mi přišla SMS: „Promiň, Jano. Nemůžu opustit mámu.“

Začalo nekonečné kolečko vysvětlování rodině i přátelům. Moje máma brečela do telefonu: „Tohle si nezasloužíš.“ Kamarádky mě zvaly na víno a snažily se mě rozveselit. Ale já byla prázdná. Nejvíc mě bolelo vysvětlovat Aničce, proč táta není doma.

Rozvod byl rychlý – Petr souhlasil se vším, hlavně aby mohl být s matkou. Paní Novotná mi poslala dopis plný výčitek: „Kdybys byla lepší manželka, Petr by tě neopustil.“

Dnes žiju s Aničkou sama v malém bytě na Slovanech. Každý den bojuji s pocitem selhání i s hněvem vůči Petrovi i jeho matce. Ale zároveň vím, že jsem udělala správnou věc – už nechci být druhá.

Někdy v noci přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Byla jsem příliš slabá? Nebo je chyba v tom, že někteří lidé prostě nikdy nedospějí? Co byste udělali vy na mém místě?