Když se stín tchyně usadil v našem domě – Příběh jedné české rodiny

„Jano, proč jsi zase zapomněla koupit ten jeho oblíbený chleba? Vždyť to říkám pořád dokola!“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než bych si přála. Stála jsem u dřezu s rukama ponořenýma do horké vody a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Marie, moje tchyně, byla v našem bytě teprve třetí týden, ale připadalo mi to jako věčnost. Každý den začínal a končil výčitkami, drobnými poznámkami a neustálým připomínáním, že nejsem dost dobrá pro jejího syna.

Petr seděl v obýváku, oči upřené do televize, a dělal, že neslyší. Vždycky dělal, že neslyší. Když jsem se ho později zeptala: „Petře, proč mi nikdy nepomůžeš? Proč jí nikdy nic neřekneš?“ jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma. Nech to být.“

Ale já to nemohla nechat být. Každý den jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek a bezmoc. Marie byla jako stín, který se rozprostřel po celém našem bytě – v kuchyni, v ložnici, dokonce i v koupelně. Všude byly její věci, její vůně, její přítomnost. A já jsem se začala ztrácet.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Slyšela jsem, jak se Marie v kuchyni hádá s Petrem kvůli tomu, že jsem prý špatně vyprala jeho košili. „To za nás nebylo,“ říkala hlasem plným pohrdání. „Já jsem tvému otci vždycky všechno vyžehlila a vyprala na jedničku.“

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s Petrem byli sami. Smáli jsme se spolu, chodili na procházky do Stromovky, plánovali budoucnost. Teď jsme byli jen dva lidé v jednom bytě – a mezi námi stála ona.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce. Marie stála u mé skříně a přehrabovala se mi ve věcech. „Co to děláte?“ vyhrkla jsem. Otočila se ke mně s ledovým klidem: „Jen jsem chtěla uklidit ten nepořádek.“ Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem i vztekem.

Večer jsem to řekla Petrovi. „Měla bys být ráda, že ti chce pomoct,“ odpověděl bez mrknutí oka. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Místo toho jsem šla do koupelny a rozplakala se.

Začala jsem si všímat, jak se měním. Přestala jsem zvát kamarádky domů – bála jsem se, co by Marie řekla nebo udělala. Přestala jsem vařit svá oblíbená jídla – Marie měla vždycky připomínky. Přestala jsem si kupovat květiny – prý zbytečně rozhazuju peníze.

Jednou večer jsme seděli u stolu všichni tři. Marie začala vyprávět o tom, jak by bylo lepší, kdybychom měli děti. „Jana už není nejmladší,“ podotkla s úsměvem, který mě bodl do srdce. Petr mlčel. Já taky.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky sama. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci. Jestli je tohle život, který si přeju žít. Jestli je možné najít cestu zpátky k Petrovi – nebo aspoň k sobě samé.

Jednoho dne mi zavolala moje sestra Eva: „Jano, co se s tebou děje? Už tě nepoznávám.“ Rozplakala jsem se do telefonu a všechno jí řekla. „Musíš si s Petrem promluvit,“ radila mi. „Takhle to dál nejde.“

Večer jsem seděla naproti Petrovi v kuchyni. „Petře,“ začala jsem tiše, „já už takhle dál nemůžu. Tvoje máma mě ničí. Potřebuju vědět, že stojíš za mnou.“

Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „Jana… já nevím, co mám dělat. Máma nemá kam jít.“

„A co já?“ zeptala jsem se zoufale. „Kam mám jít já?“

Ten večer jsme spolu nemluvili. Petr odešel spát na gauč do obýváku.

Další dny byly tiché a napjaté. Marie chodila po bytě jako vítězka. Já jsem byla jen stínem sama sebe.

Až jednoho rána jsem si sbalila pár věcí do tašky a odešla k sestře. Když jsem odcházela, Marie stála ve dveřích a dívala se na mě s vítězným úsměvem.

U Evy jsem poprvé po dlouhé době klidně spala. Přemýšlela jsem o tom, co bude dál – jestli má smysl bojovat o manželství, kde pro mě není místo.

Petr mi druhý den volal: „Jano, vrať se domů.“

„Domů?“ zeptala jsem se tiše. „A kde je vlastně můj domov?“

Možná někdy přijde den, kdy si odpovím na otázku: Kolik toho má člověk obětovat pro lásku – a kdy už je čas myslet jen na sebe?