Když rodina praská ve švech: Příběh jedné tchyně

„Tak už toho nech, mami! Už toho mám dost!“ Tomášův hlas se rozléhal kuchyní, kde jsme stáli proti sobě jako dva cizinci. Klára stála za ním, ruce zkřížené na prsou, oči tvrdé jako kámen. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Nikdy jsem si nemyslela, že budu stát proti vlastnímu synovi. Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta matka, která si nepřeje štěstí svého dítěte.

Ale všechno to začalo tenkrát, když mi Tomáš poprvé přivedl Kláru domů. Byla jiná než všechny dívky, které kdy měl. Neusmívala se na mě, nezeptala se, jak se mám. Místo toho si sedla ke stolu a začala si prohlížet mobil. „Mami, to je Klára,“ představil ji Tomáš s tím svým zamilovaným pohledem. „Ahoj,“ řekla tiše a ani se na mě nepodívala.

Snažila jsem se být milá. Opravdu jsem se snažila. Uvařila jsem svíčkovou, kterou má Tomáš nejradši, a doufala, že ji tím potěším. Klára ale jenom zvedla obočí a řekla: „Já maso nejím.“ V tu chvíli jsem poprvé ucítila trhlinu mezi námi. Ale říkala jsem si – je mladá, možná jen potřebuje čas.

Jenže čas nic nezlepšil. Naopak. Každé další setkání bylo horší. Klára nikdy nepomohla s nádobím, nikdy nenabídla, že něco přinese. Když jsme slavili Vánoce, přišla pozdě a bez dárku. „My si s Tomášem dáváme zážitky,“ vysvětlila mi s úsměvem, který mi připadal povýšený.

Začala jsem si všímat, jak se Tomáš mění. Dřív mi volal každý den, teď sotva jednou týdně. Když přijel domů, byl nervózní a pořád koukal na mobil. Jednou jsem zaslechla jejich hádku přes dveře jeho pokoje:

„Proč musíš pořád jezdit za mámou?“
„Protože je to moje máma!“
„Ale já tě taky potřebuju!“

A pak už bylo ticho.

Moje dcera Petra mi říkala: „Mami, nech to být. Tomáš je dospělý.“ Ale já nemohla. Měla jsem pocit, že mi někdo krade syna přímo před očima. Začala jsem Kláru nenávidět. A nebyla jsem sama – i manžel František ji nemohl vystát. „Je to rozmazlená holka,“ říkal často u večeře.

Jednou jsme měli rodinnou oslavu. Klára přišla v černých džínách a tričku s nápisem „Nezávislá“. Moje maminka na ni koukala přes brýle a šeptala: „Tohle je budoucnost naší rodiny?“ Cítila jsem se trapně za všechny.

Ale nejhorší přišlo až letos na jaře. Tomáš nám oznámil, že se s Klárou budou brát. „To snad nemyslíš vážně!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Tomáš se na mě podíval tak zklamaně, jak jsem ho nikdy neviděla. „Mami, proč mi to děláš? Proč nemůžeš být šťastná za mě?“

Nevěděla jsem, co říct. Všechno ve mně křičelo: Protože tě ztrácím! Protože ona tě mění! Protože už nejsi můj malý kluk!

Od té doby se všechno zhoršilo. Tomáš přestal jezdit domů úplně. Když jsem mu volala, nebral mi telefon. Petra mi řekla: „Mami, musíš to nechat být.“ Ale já to neuměla.

Začala jsem doufat, že se rozvedou dřív, než bude pozdě. Každý večer jsem si představovala, jak Tomáš přijde domů sám a řekne: „Měla jsi pravdu.“ Ale místo toho přišla zpráva: „Mami, už s vámi nechci mít nic společného.“

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na staré fotky – Tomáš jako malý kluk na kole, Tomáš s Petrou u stromečku… A teď? Teď je pryč.

František jen pokrčil rameny: „On se vrátí.“ Ale já tomu nevěřím.

Každý večer si kladu otázku: Jsem opravdu tak špatná matka? Nebo je chyba v ní? A co když jsme obě jen oběťmi něčeho většího – strachu ze změny, strachu ze samoty?

Možná bych měla Kláře zavolat a omluvit se. Možná bych měla nechat Tomáše jít svou cestou. Ale jak to udělat? Jak pustit vlastní dítě?

Řekněte mi – co byste udělali vy? Je chyba ve mně, nebo v ní? Nebo jsme prostě jen dvě ženy, které milují stejného muže a neumí si to přiznat?