Jedno foto, tisíc slz: Jak jsem zjistila, že mě Petr léta podváděl

„To snad není možné…“ šeptám si pro sebe, když zírám na displej telefonu. Jana mi právě poslala fotku z dovolené v Chorvatsku. „Podívej, neříká ti ten chlap něco?“ napsala s úsměvem. Na první pohled je to obyčejné selfie – moře v pozadí, dvě ženy v plavkách a mezi nimi muž v tmavé bundě. Ale ta bunda… Přesně takovou má Petr. Ten samý střih, stejný zip, dokonce i ta malá dírka u kapsy. Srdce mi buší až v krku.

Nedokážu odtrhnout oči od obrazovky. V hlavě mi běží tisíce myšlenek. Je to on? Nebo si jen něco namlouvám? Ale ta bunda… Petr by si nikdy nekoupil stejnou dvakrát. Vždycky říkal, že je to jeho oblíbený kousek. Vzpomínám si, jak jsme ji spolu vybírali v Palladiu, jak se smál, že v ní bude vypadat jako filmová hvězda.

„Jano, kdo je ten chlap?“ píšu jí roztřesenými prsty. Odpověď přijde téměř okamžitě: „To je nějaký Mirek, prý z Prahy. Seznámila nás Lucka na pláži.“

Mirek z Prahy… Petr je z Prahy. Lucka je jeho kolegyně z práce. Najednou mi všechno začíná dávat smysl. Vzpomínám si na všechny ty večery, kdy se vracel pozdě domů s výmluvou na porady nebo služební cesty. Vždycky jsem mu věřila. Byli jsme spolu patnáct let, máme dvě děti, společný byt na Proseku a psa Maxe.

V tu chvíli se mi chce brečet i křičet zároveň. Místo toho jen sedím na gauči a dívám se do prázdna. V hlavě mi zní jeho hlas: „Nikdy bych ti neublížil.“

Když se Petr večer vrací domů, tvářím se, jako by se nic nestalo. „Ahoj lásko,“ políbí mě na tvář a jde si sundat boty. Sleduji ho potají, jak si věší tu bundu na věšák. Je to ona. Nemůžu to vydržet a vybuchnu: „Kde jsi byl minulý víkend?“

Petr ztuhne. „Říkal jsem ti přece, že jsme měli teambuilding.“

„A byl tam i Mirek?“ ptám se s ledovým klidem.

Zaskočí ho to. „Jaký Mirek?“

„Ten z Prahy… s Luckou… na pláži v Chorvatsku.“

Petr zbledne. V tu chvíli vím všechno. Nemusí nic říkat.

Začíná hádka, jakou jsme doma ještě nezažili. Děti se schovávají v pokoji a já mám pocit, že se mi hroutí celý svět. „Jak dlouho?“ ptám se mezi vzlyky.

Petr mlčí. Nakonec přizná: „Dva roky… S Luckou.“

Mám chuť mu nafackovat, ale místo toho jen sedím a třesu se po celém těle. Všechno mi najednou dochází – všechny ty malé lži, výmluvy, pozdní návraty domů… A já byla tak slepá.

Dny plynou jako v mlze. Petr spí na gauči a já přemýšlím, co dál. Děti nic nechápou, Max je neklidný a já se snažím fungovat alespoň v práci. Moje máma mi radí: „Odpusť mu, kvůli dětem.“ Ale já nevím, jestli to dokážu.

Jednoho večera přijde za mnou dcera Anička: „Mami, proč jsi smutná?“ Objímám ji a brečím do jejích vlasů. Jak jí mám vysvětlit, že její táta není ten hrdina, za kterého ho měla?

Petr se snaží omlouvat, slibuje hory doly, ale já už mu nevěřím ani slovo. Lucka mi napíše omluvnou SMS: „Promiň, nechtěla jsem ti ublížit.“ Chce se mi křičet: „Tak proč jsi to udělala?!“

Začínám chodit k psycholožce. Pomáhá mi pochopit, že nejsem ta špatná já. Že mám právo být naštvaná i smutná. Kamarádky mě podporují a radí mi: „Rozveď se! Najdi si někoho lepšího!“ Ale já nevím, jestli mám sílu začít znovu.

Jednoho dne najdu odvahu a řeknu Petrovi: „Chci rozvod.“ Dívá se na mě s očima plnýma slz a prosí mě o druhou šanci. Ale já už nemůžu dál žít ve lži.

Stěhuje se k Lucce a já zůstávám sama s dětmi a Maxem v našem bytě na Proseku. Je to těžké – každý kout mi ho připomíná. Ale pomalu začínám znovu dýchat.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Jak je možné, že člověk vedle vás může žít dvojí život a vy si toho nevšimnete? Opravdu někdy někoho známe doopravdy?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit? Nebo byste začali znovu?