Jak jsem málem přišel o rodinu kvůli zanedbanému grilu: Příběh o vině, strachu a druhé šanci

„Tati, proč to tak smrdí?“ ozvalo se zpoza rohu, kde si hrála moje dcera Anička s mladším bráškou Tomášem. Bylo sobotní odpoledne, slunce pražilo na naši malou zahrádku v Hostivaři a já, jako každý rok, jsem chtěl rodině připravit pořádné grilování. Maso už vonělo z kuchyně, pivo se chladilo v lednici a manželka Jana připravovala salát. Jenže místo pohody mě v hrudi svíral zvláštní neklid.

„To nic, Aničko, to je jen kouř z grilu,“ odpověděl jsem, i když jsem sám cítil, že něco není v pořádku. Gril jsem letos ještě nečistil, vlastně jsem ho pořádně nečistil už od loňského léta. Vždycky jsem si říkal, že to zvládnu příště, že to není tak důležité. Ale dneska byl kouř jiný – štiplavější, těžší, a v nose mě pálil.

„Honzo, neměl bys ten gril aspoň trochu vyčistit?“ ozvala se Jana, když viděla, jak se zpod víka valí černý dým. „Vždyť to je samý tuk a popel, to není zdravý.“

„Neboj, to je v pohodě, vždyť to takhle děláme každý rok,“ mávl jsem rukou a snažil se vypadat klidně. Ale uvnitř mě hryzalo svědomí. Věděl jsem, že mám gril rozebrat, vyčistit rošty, odstranit starý tuk a popel, ale vždycky jsem to odkládal. Teď jsem se bál, že by si rodina mohla myslet, že jsem neschopný, když to nezvládnu sám.

Když jsem otevřel víko, vyšlehl mi do obličeje hustý dým. Maso se začalo připalovat, tuk kapající na rozpálené uhlí se vzňal a plameny olizovaly klobásy. „Sakra!“ zaklel jsem a popadl kleště. V tu chvíli jsem uslyšel Aniččin kašel. Otočil jsem se a viděl, jak si drží pusu a slzy jí tečou po tvářích. Tomáš začal brečet. Jana přiběhla a popadla děti do náruče.

„Honzo, co to děláš? Vždyť je to nebezpečný! Děti se dusí, podívej se na ně!“ křičela na mě, zatímco já jsem se snažil zachránit maso a zároveň uhasit plameny. Všechno šlo do háje. Maso bylo spálené, děti vyděšené a Jana na mě hleděla s výčitkou v očích, jakou jsem u ní ještě neviděl.

Když jsem konečně gril uhasil a děti se uklidnily, seděli jsme mlčky u stolu. Jana mi podala sklenici vody a řekla: „Honzo, tohle už se nesmí nikdy opakovat. Měl bys víc myslet na nás, ne jen na to, aby bylo maso rychle hotové.“

Celou noc jsem nemohl spát. V hlavě mi běžely výčitky. Vzpomněl jsem si, jak mi táta vždycky říkal, že gril je jako auto – když se o něj nestaráš, může tě zradit v nejhorší chvíli. Ale já jsem byl líný, pohodlný, myslel jsem si, že se nic nestane. Jenže tentokrát se stalo. Mohlo to dopadnout mnohem hůř.

Ráno jsem vstal dřív než všichni ostatní a šel jsem na zahradu. Gril stál opuštěný, pokrytý popelem a mastnotou. Vzal jsem si rukavice, kartáč a kýbl s vodou. Začal jsem rozebírat rošty, drhnout je, čistit každý záhyb. Byla to špinavá práce, ale cítil jsem, že to musím udělat. Nejen kvůli grilu, ale hlavně kvůli rodině.

Když přišla Jana na zahradu, chvíli mě pozorovala. „To je poprvé, co tě vidím takhle makat na grilu,“ řekla tiše. „Možná je to poprvé, co jsem si uvědomil, jak moc na vás záleží,“ odpověděl jsem a podíval se jí do očí.

Ten den jsme už negrilovali. Děti si hrály v trávě, Jana četla knížku a já jsem přemýšlel, jak jsem mohl být tak nezodpovědný. Večer jsme si sedli ke stolu a já jsem se jim omluvil. „Odpusťte mi, že jsem vás vystavil nebezpečí. Už se to nikdy nestane. Budu se o gril starat, jako bych se staral o vás.“

Od té doby jsem se stal v naší ulici známý jako „grilový puntičkář“. Každý měsíc čistím gril, kontroluji, jestli není někde ucpaný, jestli se někde nehromadí tuk nebo popel. Sousedi se mi smáli, ale já jsem věděl své. Jednou za čas jsem pozval sousedy na grilování a ukazoval jim, jak správně čistit gril, aby se jim nestalo to, co mně. Někteří se přidali, jiní si dál dělali po svém. Ale já už nikdy nezapomněl, jaké to je, když kvůli vlastní pohodlnosti ohrozíte to nejcennější, co máte.

Někdy večer, když sedím na zahradě a dívám se na děti, jak si hrají, přemýšlím: Kolik lidí si říká, že se jim nic stát nemůže? Kolik z nás musí nejdřív něco ztratit, aby si uvědomili, co je opravdu důležité? Co byste udělali vy, kdybyste stáli na mém místě?