Corazón na dveřích: Jak jsem zjistila, že můj muž má v Barceloně jiný život

„Corazón… srdce…“ šeptal Petr do mobilu, zatímco stál zády ke mně v naší malé kuchyni na Žižkově. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já se snažila najít poslední čistou ponožku pro naši dceru Aničku. Přesto jsem slyšela každé jeho slovo. V posledních týdnech se naše domácnost proměnila v jazykovou laboratoř. Na lednici visely barevné lístečky: „puerta – dveře“, „ventana – okno“, „corazón – srdce“. Petr zdravil ráno kávovar „¡hola!“, večer šeptal „buenas noches“ ovladači od televize. Smála jsem se tomu. „To je krize středního věku v lingvistické verzi,” říkala jsem kamarádce Lucii u vína.

Ale dnes ráno mi jeho hlas zněl jinak. Měkký, něžný, jaký jsem ho neslyšela už roky. „Corazón…” To slovo mě bodlo do srdce. Proč by říkal „srdce” do mobilu? Komu?

„Petře, s kým mluvíš?” zeptala jsem se, když zavěsil.

Zamrkal, usmál se a mávl rukou: „Jen s kolegou z práce, potřebujeme španělštinu kvůli novému klientovi.”

Přikývla jsem, ale v hlavě mi to šrotovalo. Petr byl vždycky upřímný, možná až moc. Ale teď… něco nesedělo.

Začala jsem si všímat detailů. Každý večer trávil hodinu na počítači s nasazenými sluchátky. Když jsem vešla do pokoje, rychle zavíral okna prohlížeče. V sobotu ráno odjel „na služební cestu do Brna”, ale vrátil se až v neděli večer a voněl cizím parfémem.

Jednou večer, když usnul u televize, jsem vzala jeho mobil. Heslo bylo stejné jako vždy – datum naší svatby. V aplikaci WhatsApp byla konverzace s někým uloženým jako „Marta B.” Otevřela jsem ji a četla: „Chybíš mi, miláčku. Už brzy tě obejmu v Barceloně.” Fotka ženy s tmavými vlasy a širokým úsměvem. Srdce mi bušilo až v krku.

Druhý den jsem šla do práce jako robot. V kanceláři jsem seděla proti Lucii a najednou se rozbrečela. „Co se děje?” ptala se vyděšeně.

„Petr má někoho jiného,” zašeptala jsem.

Lucie mě objala a já poprvé za dlouhou dobu cítila, že nejsem sama. „Musíš si s ním promluvit,” řekla rozhodně.

Večer jsem čekala, až Anička usne. Sedli jsme si s Petrem ke stolu. „Petře, kdo je Marta B.?”

Zbledl. „To není tak, jak si myslíš…”

„Tak jak to je?” hlas se mi třásl.

Dlouho mlčel. Pak začal vyprávět. O tom, jak se cítil prázdný, jak měl pocit, že ho doma nikdo neposlouchá. Jak poznal Martu na služební cestě v Barceloně a jak mu rozuměla. „Nechtěl jsem ti ublížit,” šeptal.

„Ale ublížil jsi,” řekla jsem tiše.

Následující týdny byly peklo. Petr spal na gauči, doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet. Anička se ptala, proč je tatínek smutný a proč maminka pořád pláče.

Jednou večer přišla Lucie s lahví vína a řekla: „Musíš myslet i na sebe. Co chceš ty?”

Nevěděla jsem. Chtěla jsem zpátky svůj starý život, ale zároveň jsem věděla, že už to nikdy nebude stejné.

Jednoho dne mi Petr oznámil: „Odjíždím na měsíc do Barcelony. Potřebuju si všechno ujasnit.”

Zůstala jsem stát v předsíni s Aničkou za ruku a dívala se na něj, jak balí kufr.

První týden byl hrozný. Každý kout bytu mi ho připomínal. Ale pak jsem začala znovu dýchat. S Aničkou jsme chodily do kina, pekly bábovku, smály se spolu.

Po měsíci Petr přijel zpátky. Vypadal jinak – unavený, ale klidnější.

„Marta mě nechce,” řekl hned ve dveřích. „Chce žít svůj život v Barceloně. Já… chci být tady s vámi. Pokud mi odpustíš.”

Dlouho jsme spolu seděli mlčky u stolu.

„Nevím, jestli ti dokážu odpustit,” řekla jsem nakonec upřímně.

„Já počkám,” odpověděl tiše.

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsem zjistila pravdu. Náš vztah už nikdy nebude stejný, ale snažíme se oba – kvůli Aničce i kvůli sobě.

Někdy si říkám: Je lepší žít s pravdou, i když bolí? Nebo bych byla šťastnější v nevědomosti? Co byste udělali vy na mém místě?