Matka pod šedým nebem Prahy: Budu někdy dost dobrá?

„Proč jsi zase koupila tu levnou šunku, Lucie? Děti potřebují pořádné jídlo, ne tyhle náhražky!“ hlas mé matky Jarmily se rozléhá malou kuchyní našeho panelákového bytu na Proseku. Venku prší, kapky bubnují na parapet a já se snažím potlačit slzy. V ruce držím igelitku z Tesca, ve které je kromě šunky i balík těstovin a pár jablek v akci.

„Mami, dělám, co můžu,“ odpovím tiše a snažím se nevnímat pohledy svých dětí. Nejstarší Klára si už zvykla, že babička křičí, ale malý Tomášek se schovává za židli.

„Děláš, co můžeš? To říkáš pořád! Ale kdybys byla trochu schopnější, nemusela bys počítat každou korunu! Kdybys si našla pořádného chlapa…“ Jarmila mávne rukou a usedne ke stolu.

Zavřu oči a v duchu počítám do deseti. Můj muž Petr nás opustil před dvěma lety. Odešel za jinou a nechal mi na krku čtyři děti a dluhy. Od té doby je máma u nás skoro každý den – prý aby mi pomohla. Ale někdy mám pocit, že je tu jen proto, aby mi připomněla, jak moc jsem selhala.

Klára mi pomáhá vybalovat nákup. „Mami, neplač,“ šeptne a pohladí mě po ruce. Je jí teprve třináct, ale někdy mám pocit, že je dospělejší než já.

Večer, když děti usnou, sedím v kuchyni s hrnkem levného čaje a dívám se z okna na rozsvícené lampy mezi paneláky. V hlavě mi zní mámin hlas: „Kdybys byla lepší matka…“

Druhý den ráno začíná stejně – hádka o snídani, o to, kdo půjde s Tomáškem do školky, o to, proč nemáme lepší boty na zimu. „Lucie, měla bys si najít druhou práci,“ říká máma a já cítím, jak se mi stahuje žaludek. Už teď pracuji v pekárně od pěti ráno do dvou odpoledne a večer uklízím kanceláře. Kdy mám ještě žít?

Jednou večer přijde Klára domů později. „Kde jsi byla?“ ptám se ostřeji, než bych chtěla. Klára sklopí oči: „Byla jsem s kamarádkou… pomáhala jsem jí s učením.“ Vím, že lže. Později najdu v jejím batohu krabičku cigaret. Srdce mi sevře strach – co když ji ztrácím? Co když kvůli mně dělá hlouposti?

Další den přijde domů máma s novou várkou výčitek. „Vidíš? Nedokážeš ani uhlídat vlastní dítě! Kdybys byla přísnější…“ Už to nevydržím. „Mami, dost! Dělám to nejlepší, co umím! Nejsem dokonalá, ale snažím se!“ křičím a slzy mi tečou po tvářích.

V bytě je ticho. Máma mě chvíli pozoruje a pak tiše řekne: „Já vím… taky jsem to neměla lehké.“ Poprvé v životě vidím v jejích očích smutek místo hněvu.

Následující dny jsou zvláštní – máma je tišší, Klára se mi vyhýbá a Tomášek je nemocný. V práci mi šéfová oznámí, že budou propouštět. Sedím na lavičce před domem a přemýšlím, jak to všechno zvládnu.

Jednoho večera přijde Klára za mnou do kuchyně. „Mami… promiň za ty cigarety. Jen jsem chtěla zapadnout mezi ostatní.“ Objímám ji a cítím její slzy na rameni. „Já vím, zlato. Taky jsem byla mladá a bála se být jiná.“

Máma začne pomáhat víc – ne už výčitkami, ale tím, že vezme Tomáška na procházku nebo uvaří večeři. Poprvé po dlouhé době máme doma klid.

Ale pak přijde dopis z exekuce – Petr neplatil alimenty a já mám zaplatit další dluhy. Sedím nad papírem a třesu se vztekem i bezmocí. Máma mě obejme: „Nenechám tě v tom samotnou.“

Začnu hledat další práci – prodávám domácí koláče sousedům, pomáhám starším lidem s nákupy. Není to jednoduché, ale děti vidí, že se nevzdávám.

Jednoho dne mě Klára obejme: „Mami, jsi ta nejlepší máma na světě.“ Rozpláču se štěstím i úlevou.

Večer sedím u okna a dívám se na hvězdy nad Prahou. Přemýšlím: Opravdu stačí jen snažit se ze všech sil? Budu někdy dost dobrá? Co si o tom myslíte vy?