„Mami, prosím tě, nejezdi! Bude tu moje bývalá!” – Příběh českého rodinného chaosu

„Ne, mami, prosím tě, nejezdi teď! Fakt to není vhodná chvíle…“ šeptala jsem do telefonu, zatímco jsem nervózně přecházela po našem malém pražském bytě. V kuchyni zrovna můj muž Petr skládal nádobí do myčky a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. „Ale Lucko, vždyť jsem ti říkala už minulý týden, že přijedu! Mám pro tebe ty švestkové knedlíky a chci vidět malou,“ naléhala máma svým neodbytným hlasem. Jenže já věděla, že dneska to prostě nejde.

V tu chvíli se ozval zvonek. „To bude asi ona,“ zamumlala jsem a Petr na mě vrhl omluvný pohled. „Lucko, promiň, ale Simona neměla kde přespat. Je to jen na jednu noc…“

Simona. Ta Simona, která s Petrem chodila tři roky předtím, než jsme se poznali. Ta Simona, která byla vždycky dokonalá – krásná, chytrá, vtipná. A teď stála za dveřmi našeho bytu s batohem na zádech a úsměvem, který mi připomněl všechny moje nejistoty.

Otevřela jsem dveře a snažila se vypadat mile. „Ahoj Simono, pojď dál.“

„Ahoj Lucko! Promiň, že obtěžuju… Petr říkal, že to nebude problém,“ řekla a hned se rozhlížela po bytě. „To je malá Anička?“ zeptala se a zamávala na naši dceru, která si hrála na koberci.

V hlavě mi vířily myšlenky. Co když si Petr s Simonou budou rozumět víc než se mnou? Co když se staré city vrátí? A co když máma přijede a najde u nás doma Petrovu bývalou? To by byl konec. Máma nikdy neměla pochopení pro podobné situace. Vždycky říkala: „Minulost patří do minulosti.“

Petr si všiml mého napětí a přišel ke mně do kuchyně. „Lucko, fakt je to jen na jednu noc. Simona má v Praze pracovní pohovor a všechny hotely jsou plné kvůli veletrhu.“

„A co mám říct mámě? Že tu spí tvoje ex?“ sykla jsem potichu.

„Řekni jí pravdu… nebo jí něco vymysli,“ pokrčil rameny Petr.

Večer byl jako ze špatného filmu. Simona byla milá, pomáhala mi s večeří a dokonce si hrála s Aničkou. Petr byl nervózní a já měla pocit, že každé slovo je minové pole. Když jsme seděli u stolu, Simona se najednou zeptala: „Lucko, jak jste se s Petrem vlastně poznali?“

Zamrazilo mě. „No… bylo to na jedné vernisáži. Petr tam přišel s kamarádem a já jsem tam vystavovala fotky.“

Simona se usmála: „To je hezký. Petr vždycky říkal, že má slabost pro umělkyně.“

V tu chvíli mi zazvonil telefon – máma. Srdce mi poskočilo až do krku.

„Lucko, už jsem na Hlaváku! Za půl hodiny jsem u vás!“ ozvalo se z telefonu nadšeně.

„Mami… víš co? Možná by bylo lepší, kdybys přijela zítra ráno… Anička už bude spát a dneska máme trochu plno,“ snažila jsem se zachránit situaci.

„Plno? Kdo tam je?“ ptala se podezíravě.

„No… ehm… kamarádka od Petra,“ zalhala jsem.

„Kamarádka? Lucko, doufám, že to není ta jeho bývalá! Víš, co si o tom myslím!“

Zavřela jsem oči a cítila slzy vzteku i bezmoci. Proč musím pořád balancovat mezi tím, co chce máma, co potřebuje Petr a co cítím já sama?

Když máma nakonec dorazila druhý den ráno, Simona už byla pryč. Ale napětí zůstalo viset ve vzduchu jako těžký závoj. Máma si všimla dvou hrnků navíc v dřezu a hned začala vyzvídat.

„Lucko, ty jsi nikdy neuměla lhát. Byla tu ta Simona, že jo?“

Přikývla jsem a čekala výbuch.

„Víš co?“ povzdechla si máma nečekaně klidně. „Já ti věřím. Ale pamatuj si – rodina je to nejdůležitější. A minulost je někdy lepší nechat spát.“

Celý den jsem pak přemýšlela o tom, co vlastně znamená rodina. Je to krev? Nebo lidé, které si vybereme? A můžeme někdy opravdu nechat minulost za sebou?

Možná bych měla být víc upřímná sama k sobě i ke svým blízkým. Ale jak to udělat, když mám pocit, že musím pořád někoho chránit?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec žít bez kompromisů mezi minulostí a přítomností?