Zvuk ticha: Jak jsem v domě plném strojů ztratil a znovu našel srdce

„Proč je tu takové ticho?“ zeptal jsem se sám sebe nahlas, když jsem vešel do našeho bytu na pražském sídlišti. Všude kolem mě blikala světla chytrých žárovek, robotický vysavač tiše přejížděl po podlaze a kávovar už dávno připravil můj oblíbený flat white. Ale ten pocit prázdnoty byl silnější než kdy dřív.

Moje žena Jana odešla před třemi týdny. Prý už se mnou nemůže žít, protože jsem se změnil v robota. „Všechno máš naprogramované, i naše večeře! Už si ani nepamatuju, kdy jsme si naposledy povídali bez toho, abys kontroloval mobil nebo nastavoval nějakou aplikaci,“ křičela na mě tehdy v kuchyni. Já jen stál a nevěděl, co říct. Vždyť jsem to všechno dělal pro nás – abychom měli víc času na sebe, abychom nemuseli řešit každodenní starosti. Ale místo toho jsme se od sebe vzdálili.

Doma zůstala jen dcera Tereza. Je jí patnáct a poslední dobou se mnou skoro nemluví. Sedí zavřená ve svém pokoji, sluchátka na uších, oči upřené do notebooku. Když se jí snažím něco říct, jen protočí oči a zabouchne dveře. Vím, že mě viní z toho, co se stalo mezi mnou a Janou. A možná má pravdu.

Ten večer jsem seděl v obýváku a pozoroval, jak chytrá televize sama přepíná kanály podle mého předchozího sledování. Všechno bylo dokonalé – až na to, že mi bylo mizerně. Najednou jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsme s Janou sedávali na gauči, smáli se u starých českých filmů a hádali se o to, kdo udělá popcorn. Teď tu byl jen zvuk ticha a bzučení strojů.

Druhý den ráno jsem se rozhodl, že musím něco změnit. Zrušil jsem všechny automatizace v bytě – vypnul chytré zásuvky, odpojil hlasového asistenta a dokonce i ten zatracený vysavač jsem zamkl do skříně. Když Tereza přišla ze školy a uviděla mě s hadrem v ruce, nevěřila vlastním očím.

„Tati, co to děláš?“ zeptala se překvapeně.

„Uklízím,“ odpověděl jsem prostě.

„A proč to nedělá robot?“

„Protože chci, abychom zase byli rodina. A rodina nejsou stroje.“

Tereza chvíli mlčela a pak jen pokrčila rameny. Ale večer přišla do kuchyně a nabídla mi pomoc s večeří. Poprvé po dlouhé době jsme spolu vařili – obyčejné těstoviny s rajčatovou omáčkou. Smáli jsme se, když mi spadla lžíce na zem, a ona mi vyprávěla o škole. Bylo to neohrabané a trochu trapné, ale cítil jsem, že se mezi námi něco mění.

Začal jsem chodit dřív z práce a místo programování nových funkcí pro domácnost jsem trávil čas s Terezou. O víkendech jsme jezdili na výlety – jednou na Karlštejn, jindy do lesa za Prahou. Pomalu jsme si k sobě nacházeli cestu zpátky.

Jednoho dne mi Jana napsala zprávu: „Můžeme si promluvit?“ Setkali jsme se v malé kavárně na Vinohradech. Seděla tam nervózně, ruce složené na stole.

„Vidím, že ses změnil,“ řekla tiše.

„Musel jsem. Uvědomil jsem si, že technologie mi vzala to nejdůležitější – vás dvě.“

Jana se rozplakala. „Já tě nechtěla opustit. Jen jsem už nemohla žít v domě bez emocí.“

Chytil jsem ji za ruku a slíbil jí, že už nikdy nedovolím, aby nás stroje rozdělily.

Nebylo to jednoduché. Musel jsem se učit být zase člověkem – naslouchat, smát se i hádat bez toho, abych hledal řešení v aplikaci nebo googlil odpovědi na každou otázku. Ale stálo to za to.

Dnes už v našem bytě neblikají žádné chytré žárovky a kávovar ovládám ručně. S Janou jsme spolu znovu začali chodit na procházky po nábřeží a Tereza mi občas dovolí nahlédnout do svého světa dospívání.

Někdy večer sedím u okna a poslouchám zvuk ticha – ale tentokrát je to jiné ticho. Je v něm klid, láska a naděje.

Přemýšlím: Kolik z nás si myslí, že technologie vyřeší všechno? A kolik z nás kvůli tomu ztratilo to nejcennější? Co je pro vás doma opravdu důležité?